Vlak prolet’ tunelem... do zadu spěti
bokem svým zdá se stráň tmavá...
na znak se válí tam pár bosých dětí,
jedno z nich čepicí mává...

Stráň letí dál a dál... zakrslé sněti
stromku se zamihly... kůzlata hravá
kmitla se na skále... obloukem letí
v zad mochny, slzičky, zažloutlá tráva...

Stráň náhle skočí v zad... mohutný vrch
zvedá se za tebou... v špičatou výš
– naivnost vesnické duše! –

Kam jistě bije hrom za bouřných sprch,
ona tam mezi dvě zakrslé hruše
dá Pána Krista na červený kříž!