‎‎Bodrý pijan‎

Noc již chroptí. Svítá.
Hýřím v krčmě „U tekuté kotvy“.
Přede mnou se množí prázdné láhve.
Střepy chřestí o zem.
S perlící se číší vítám nové jitro,
jež se klube z kukly temna
jako bájný motýl:
„Na tvé zdraví, světe!“



‎‎Příšera‎

Vesnicí v horách ubíral jsem se
podél zamlklých domků.
Jejich obyvatelé opustili je asi
v strachu před nebezpečím.
Míjeje poslední barák
zřel jsem, jak z něho se belhá
postava raněná leprou.
Byl jsem ochromen hnusem,
vzkřikl: „Ušetř mé mládí, vždyť přec chci žíti!“
Došla až ke mně.
Viděl jsem nestvůrný pahýl
mířící po mně,
zasípal prosebným hlasem:
„Vždyť přec chci žíti...“



‎‎Zřícenina‎

Přišel jsem domů po drahné době,
přišel jsem s toužebným zrakem...

Rozpadlé zdi a ožehlé trámy
našel jsem na místě domýšlivého dvorce.
Požár stavení pozřel
zatím co v cizině dlel jsem.

Zastavím muže; jenž s kosou šel mimo:
„Kde je má matka?
Či není už živa?
Pocházím z tohoto dvorce.“

Přišel jsem domů s toužebným zrakem,
s radostnou myslí –
Na místě dvorce shledal jsem
mohylu ssutin



‎‎Tulácká‎

Teď, kdy jsem domov opustil,
se potuluji světem.

Mé stopy hynou ve větru,
mé oči tonou v mlze.

Ó osude! Sen o slunci
mne pudí k dlouhé pouti.

Jak hrůzně krásné náručí
se obzor otvírá



‎‎Parsifal‎

Podle slastného sadu vede mne stezka.
Divoženky kynou mi z křovin;
brání mi v pouti, slibují, vábí.
Ale svědomí nutí,
abych byl odolný, nepodleh’ svodům.

Trpně se vzdaluji,
rdousím sten srdce.
Stoupám stezkou, jež cílí k temeni vrchu.
Odtud již nevidím sadu, neslyším hlasů...

Přede mnou vyrůstá chrám
s posvátným grálem



‎‎Víra‎

Opět najdu tě, víro.
Vím, osvítíš mne.

V zoufalství chvílích můj duch
číhá na křižovatce.

Vzplaň, má hvězdo,
jež mi ukážeš směr k lidem



‎‎Evokace‎

Dlím v chmurné roklině,
kde zaklínám svou touhu.
Před magickým kruhem
zřím démonické masky.

Však, když jsem dlouho zaklínal,
se z ticha prodral hlas;
kříž do temna jsem nakreslil
a přivolával dál.

Zem’ chvěla se.
Meč z mraku šleh...
„Kde jsi, má touho?
Zaklínám tě, přijď!“

Tma zjasněla a soutěskou
se blíží Kalliopé.

Klekám; šeptám si: „Můj sne...“



‎‎Hlas bez obličeje‎

Je zjihlá noc a hory bdí.
Hlas věčně mladý blouzní:

V mé říši sídlí obrové
a draví ptáci hnízdí.

Z lích souvrati mé vyrůstá
žeň odvahy a síly.

Z mých slov se line útěcha,
z níž úsměv jara vane,

a kdo mne na tvář políbí,
ten k zemi láskou vzplane



‎‎Dětský zpěv‎

Dnes mne navštívila
mého dětství víla.

Nyní slyším v šeři
z modrých dveří
smavě zněti hlasy dětí.
Této chvíle
je to milé



‎‎Pieta‎

V mladosti háji kaple: v girlandě svlačců
Svatá Panna s Jezuletem v klíně.
Před ní mé hořící srdce
pokorou svítí.

Na stupni oltáře klečím



‎‎Sněhový polibek‎

Soucitně sníh se sype
s šeříkového nebe:
na duši, jež se moří,
na tělo, které zebe,
na ústa, která choří.
Hvězdnatý pel se snáší
s šeříkového nebe



‎‎Jižní sen‎

Vane sníh.
Již sady jsou lysé a luhy jsou siré.
Nesměj se a vzpomínej:
Na slunném ostrově slasti
zlátnou pomerančové míče,
aloe vztyčuje vlajku,
vavřín modeluje své listy,
světlý zjev jako paprsek jarní
se stupňovitého pobřeží hovoří k rackům:
„Snad někde mrazí sníh a zde je teplo.“

Větře.
Vědět, že jinde zář’ uzrává v plody,
barevná míza tryská a hřeje,
a zkomírat zimou:
to je veliký smutek



‎‎Pohádka zimy‎

Venku víří sníh.
U vrat úpí vítr...
Chvílí sáně tonou v závějích.

Pustá jsou pole,
nebe je choré, stromy ční holé.

– Trudí se srdce, po slunci vzdychá?
Na lůžku z bílých lilií klímám,
bělásci laškují s větrem,
beránci po nebi pílí...

Oslňuje sníh



‎‎Snad‎

Možná, že jednou dočkám se chvíle
zjevení lásky a míru.
Dosud však z hlubin po kráse stenám,
pátrám po stezce světla.

Duše si buduje salaš
na osamělé sněžce,
odkud je v budoucno výhled.
Tam se chci soustředit, čekat



‎‎Vnuknutí‎

Za noci, kdy hvězdy prokvítají
mohutnou kštici temna,
meškám v sadě,
rozjímám,
proč vlastně jsem na zemi.
Proč zde žiji – pro co –

Náhle zableskne poznání mozkem,
že jsem nástrojem vyššího světa.
Medium.

Jako by slepce se ujala přátelská ruka
a vedla jej k Světlu



‎‎Překážka‎

Východ otevřel se jako zlatá kniha.
Jedu květnatou stepí,
rozptýlen v jitru.

Ale mé srdce
nessaje záře, nelaská barev,
teskní.

Utkal jsem líbezné nivy
jak vzácné krajky,
vyšperkoval blankyt –
jedno však dosud jsem nedoved změnit,
unylé srdce,
citeru stesku.

Žertuji, nutím se k smíchu,
však ozvěna kletá
vrací mi stále tajené steny