‎‎Vidina z mládí‎

Za mříží zahradní
tryská vřídlo nadějí v ilusí sprchu.
Rozmarné ženy loupí růže,
krášlí se jimi,
zahazují je v nicotu pěšin.

Ale před mříží zahradní
Werther myslí na osud květin,
jež zmámeně hasnou jak krůpěje krve
pod zvučným krokem krásek



‎‎Šálení‎

V jarním soumraku
zjevil se mi tázavě na mne upřený,
něžný jak měsíční pel,
milý jak zátoka vůní,
slibný jak úroda medu,
hebký jak chmýří ticha,
libý jak slavičí smích,
ženský obličej.

Vzpomínka.
Či je to jen zefyr
dychtící po mně z usínajících fial?



‎‎Mrtvá žena‎

V alpské chatě:
V červáncích pochodně trpí zamlklý muž.
Zasněn v tvář mrtvé.

Jak je sličná:
s očima prchlýma k hvězdám,
s ústy jak zmražený plamen,
s vlasy jak umrzlá ručej.
Zkrásněla smrtí.
Stkví se jak démant.

V siré chatě vzplál den



‎‎V tajemném boru‎

Kdys vyšel jsem si zvečera,
šel opuštěnou stezkou
a zatoulal se přes půlnoc;
přec jsem se neuklidnil.
Tu ve snění jsem zbloudil v bor
(byl zorou prozářený)
a rudovláska seděla
tam na lavičce z větví;
i zaslech jsem ji mysliti:
„Kam, prochazeči, jdete?“

„K vám,“ zašept jsem... Pak procitl.
Sen zapomněl jsem v jitru.

Jar sedm zvadlo... U krbu
sním po boku své ženy.
Tu, jak ji líbám na čelo, zřím rudý magnet očí
a slyším povědomý hlas:
„Kam, prochazeči, jdete?“



‎‎Bella donna‎

Četl jsem v besídce knihu o jisté paní:
milenci jehlicí proklála srdce.
Krutá neznámá Eva.

Vtom stín zasmál se za mnou:
„To je podivný román.
Ty jsi hrdinou děje, jemuž zabila srdce.
Naivní muži.“



‎‎Osiření‎

Odpočíváme na fialkovém břehu:
v pohledech plynou dny-vlny.

Neboj se, dívko, potop se mnou do řeky ruce.
Jak to blaží.

Opodál, podle proudu,
táboří mládež,
koupá se, směje, laškuje, hlučí,
po sobě stříká...

Vymykáš ruku z mé dlaně.
Slyším prchati krůčky.
Za nimi zhasíná zeleň.
Srdce čís’ vzlyká.

Samotář na zpustlém břehu:
před ním tekou dny-vlny



‎‎Procházka‎

Noční ulicí landám.
Žárovky rozkvetly cudným svitem.
Krok můj vzdychá na tvrdé dlažbě,
usíná v náručí budov.

Znenáhla:
vzpomínka rozžehuje se:

Olšový háj a oblačné nebe,
jež se shlíží v úsměvů řece.
U splavu sešli se jinoch s dívkou,
vinou se k sobě v planoucím políbení



‎‎Pochybující‎

Jdu po vlnách moře.
Má ruka chápe tvou bojácnou paži,
když vrávoráš za mnou.

Proč nechtělas věřit,
když jsem ti slíbil, že neutoneš...
Teď věříš?
Pojď, půjdem’ k polární sopce



‎‎Vulkán‎

Osudná hora nad mořem.
Soptí! Láva.
Pohřbené město,
touhy, které v něm žily.
Mrtvé.

Ženo.
Jen my přečkali zkázu.
Já a ty!
Teď chceme se toulat světem