‎‎Na postrach‎

Jsem zámek v Karpatech,
z něhož k půlnoci šlehají ohně
v podobách přízraků
na postrach kraje,
jako by chtěly vyvolat pověru
v bázlivých srdcích,
aby se slídil nepřiblížil,
aby mne zvědavec
nerušil z dum



‎‎Záštita‎

Kouzelnice mne chrání.
Pečuje o mne.
Přináší léčivé byliny,
které sklidila zářnými prsty
v čarovné džungli
jiného světa.

Těší mne,
zpívá mi o jižních krajích
tisíci tichými barvami,
tisíci tichými vůněmi.
Jak by byla mému žití
luzným snem



‎‎Vztahy‎

Schoulen v loži
bloudím po malbě stěny
s mřížkovým vzorem.

Myslím na odalisku
s gazelím zrakem v lese řas,
s pažemi ambrovými,
s boky plachetní loďky,
v sultánském harému
za zlatou mříží Yildiz-Kiosku.

Schoulen v lůžku toužím
do modré dálky



‎‎Vracející se námět‎

Do sídla představ vlá
šlář luny,
v jeho třásních sní jinoch:
o vzducholodích,
o zřídle krásy,
o chrámu slunce.

Přemýšlivě čeří se kadeř kol jeho čela,
v jeho ruce zní lyra



‎‎Báj‎

Bylo to v přímořském kraji.
U Baltu.

Seděl jsem na městském valu,
opřený o rámě sestry,
hleděl jsem na sbory hvězd,
tančících v propasti věků.

Když se zrak navrátil k zemi,
šeptem jsem optal se družky:
„Víš snad, kde kvete mé blaho,
v které as zahradě světa?“

Tesklivě odpověděla:
„Proč se ptáš, cizinče, ženy,
když ti to řeknou spíš hvězdy?“



‎‎Růžová duše‎

Chtěl bych tě uchránit zklamání, duše –
vejdi do tajné síně –
ústa tvá dosud se rosí sladkými slovy.

Usni. Zakleta.
Růžemi zaroste brána,
ruměncem obroste zámek,
špeh tě nebude hledat v růžovém vrchu.
Snad až se navrátím jednou,
přijdu zas k tobě,
vzkřísím tě polibkem na rty,
bude jak bývalo kdysi



‎‎U zapovězených dveří‎

Bludný maják zaplál. V skráních buší.
Před tajnými dveřmi. Klíčovou dírkou:
Obzor drahokamy je poset.
Nymfy se koupají v duze.
Pávové rudí a bílí rozvíjejí své chvosty.
Na rajském stromě září jablko věčného mládí.
Zahrada Hesperidek...

Ale domek z karet se boří.
Střízlivá vichřice skučí:
„Utec, utec, jinak se proměníš v balvan“



‎‎Únos‎

Vzletu orel uniká v blankyt,
unáší rozkošné děcko,
zahalené v prosvítavý šlojíř.

Dosud není ztracena stopa,
duch můj zří je v oblačné poušti.

S ochozu věže
zvedám paže roztouženě k výši.
Jako povětroň svítí má píseň
vysoce v modru




‎‎Na oblaku‎

Někdy za noci rostou mi křídla.
Z věznice hmoty v záchvatu nadšení vzlétám.
Spočinu na světlém oblaku,
naslouchám hvězdám,
básním



‎‎Na mořském dně‎

Pod mocným blankytem bují zahrada světa.
Na strmém hřbetu pohoří křičí orel.

Já však jsem v hlubině mořské,
v paláci z chaluh, zakuklen v sebe.

Parník!
Tajfun mne polekal.

Ve větvích mořského hvozdu
blýskají myšlenky-ryby



‎‎Rozpiatá křídla‎

Rozevři křídla, vzleť, duchu.
Na skalní věži plesám do tmy
v ústrety novému světu.
Dálka se vlní a pasát proudí
nad smělou hlavou.
Rozpínám křídla.
Vzhůru! v nadzemské touze.

Moře se vzdouvá,
vysílá za mnou Tritonův pozdrav



‎‎Otevřený výhled‎

Zprostiv se chapadel spánku
letím kolem bdícího vodstva
v bouřlivé rozkoši vířícím vzduchem,
jen záře,
přes čela pravěkých horstev,
v nichž je vryt původ země,
k souhvězdí, která se rodí v temnu.
Letím kolem obřího fjordu