‎‎Scestí ‎

V prsou habru rezaví palaš,
jejž do něho vetknul bratr,
když loučil se se mnou.

Myslím, zahynul někde neblahým losem.
Teď já se vypravím na pout.
Snad uslyším o něm



‎‎Protivník‎

Zapad jsem v prales
s úzkostnou tváří, s horečným zrakem...
Zaslech jsem v temnu, jak se kdos blíží
olbřímí chůzí, vyvrací kmeny, supá.

Teď ryje do kovu noci ohnivým kopím:
„Před branou Smrti“



‎‎Pocit zakletí‎

Cítím vůkol šalvěj, když vědomí mé dřímá.
Teď se rozsvítilo.
Nad korunou skalisek poletuje sokol.

Trpně skláním hlavu: Kdy má chvíle přijde?



‎‎Sklíčení‎

Šedým gázem vidím
na křesle z oblaků bezvládné tělo.
Svírá zlomené žezlo v malátné ruce,
tiskne je na svá prsa.
Z očí pramení slzy:
Teď je konec mé moci



‎‎Ospalost‎

Prodlévám v hustém hvozdě,
kam málokdo snad zbloudí,
tu zakotvím.
Zřím jen hvězdné moře
nad kšticemi sosen.
Chci spáti – spáti.
Nechci nic již slyšet,
nechci nic již vidět,
chci teď spáti –
Ztlumte jas, ó hvězdy



‎‎Pytlák‎

Podle bystřiny kráčeje jednou,
potkal jsem střelce.

Šli jsme pasekou spolu;
pojednou zašilhal po mně:
„Chcete poznat, jak střílím?“

Za skalou vyběhla laňka.
Tu s rámě strh pušku,
střelil po ní.

Pak zmizel v měsíčné závěji




‎‎Raněná laň‎

Po svízelné pouti divokým krajem
postřeh jsem zásvit jízvou v skále.
Tu jsem se vytrh z lian snění –

Vnikl jsem do nitra sluje.
Našel v ní poustevníka na lůžku z mechu,
jak se v němé bolesti loučí
s umírající laní



‎‎Podivný sen‎

U jícnu lomu.
Závisti sup bdí u mé hlavy,
střeží každý můj pohyb.

V mrákotách slyším z křoví syčeti zmije.
Mrazí mne.
Oči se zavřely v strachu.

Spása! Sup odlétá již.
Pohled se vrací.
Hadi se skryli




‎‎V trysku‎

Na ohnivém hřebci prérií pádím...
Pod ním tráva barevně žíří.
V nejprudším cvalu uzdím.
Proč jsem se lekl? Co kůň zvětřil?
Byl to upír ticha.

Srdce mé tluče na temný tympan



‎‎Řečiště‎

Pod prsem hory.
Myšlenky stékají se.
Oči mi září.
Ústa písněmi kvetou.
Přede mnou prchá let řeka.
Z jejích vln lovím kalený meč



‎‎Zamyšlení‎

Na poušti zahloubán před spárem sfingy.
U pyramidy.
Zátoka písku se čeří.

Měsíc, jak světelný pavouk,
krade se na lup.
Třpytnatá pavučina vlaje mi s čela



‎‎Opuštěnost‎

V moři vesmírném se klene obloha
jak potápěcí zvon.
Ani křídla lodi nikde na obzoru
pohlceném vodstvem.
A má hvězda nevychází.
Z tlamy sopky kmitá žhavý jazyk.
Kolem ledovci však mlčí mrazivě



‎‎ Fantomy ‎

Pláň stíny zkropena.
Jen v stuze úplňku se kreslí křoviny
a blýskne jezero jak gigantický disk,
jenž vržen v tmu.

Mne objal děs,
dech se mi zatajil ve strašné úzkosti,
jež srdce sevřela – a oči civěly
na ono jezero, jež bdělo hrozivě.

Vtom spatřil jsem,
ve mžení měsíčném, svou trudnou minulost,
jak s němé hladiny se vážně zvedala,
jak zhořklé iluse a ztroskotané sny.

A nocí nevlídnou
zněl jejich přísný soud:
nad vším, co zmeškal jsem,
co v květu zlomeno, ač v nitru vyrostlo
ve chvíli nadšení, kdy duše zpívala...
Tu žalost bezcitná mi lebku proťala –

Pak svítal den



‎‎Stisk ruky‎

Mnozí, jež potkal jsem někdy,
v jejichž očích jsem četl
trpkost z poznání pravdy,
strach ze života,
zemřeli hladem a žízní na toulce světem.
Na hrobě každého hlídá šípková růže.

Spěte klidně, ó bratří.
Smiřte se s matkou zemí.
Musím jít dále určenou cestou




‎‎Temné myšlenky‎

Jdu k churavějící mezi, rozhlížím se krajem.
V létě svítaly zde květy.
Nyní lká podzim.

Příliš jsem toužil v žití.
Proto snad vůkol je chladno.
A mně je hořko.

Raději bych se vrátil ke dnům, jež zašly
do snění zahrad,
pokusil bych se rozjařiti je smavými světly.

Pak snad by prohřál zpěv pažit,
nově by rašily větve.
Pak zas by blažilo slunce jak v dětství



‎‎Dobrodruzi‎

Plujem’ v úzkém člunu dravčím proudem.
Kaňonem v horách.

Je vzrušující noc
a mléčná dráha jiskří.

Na žulové stěně
hnízdí studená záře.

Vztyčuji se v loďce
s vlajkou odvahy.
Soudruh schoulen trne.
Vodopád vstříc letí,
vlasy sirén.

Bleskem sjedem’ v propast.
Vlny! Srdce mé vás zdraví!




‎‎Hledač stříbra‎

Každé noci fárám do štoly nitra,
hledati stříbro.
Dneska snad našel jsem stopu.
S pocitem zvídavým
zkoumám ji v světle:
ruda naděje.

Plesám.
Mezi životem a smrtí



‎‎V hlubině‎

Vidím hlubokou šachtu.
V ní lidi.
Dolují rudu, kutají pilně –

V šachtě to hučí, v dole to duní.
Děs! vybuchly třaskavé plyny.
Horníci klesají mrtví, chodby se řítí,
z hlubin plazí se dýmy.

Hledím do jícnu šachty.
Stále z ní hučí a hřímá,
živly trhají vetché klenby



‎‎Věřitelé‎

Přec minulé smutky se vracejí zase.
Velí mi státi:
„Kdy splatíš nám dluh svůj?“

Mlčím a nevím, co říci, je mi to trapné,
výmluva zbaběle prchá.

I počnou se chechtat, hrozí mi tresty.
Vědí, že marně brání mi v cestě,
ale jsou drzé.

Hledí mne zdržet za každou cenu.
Obviňují mne, že jsem je podved,
spílají zlostně:
„Proč jsi nás klamal, šejdíři?“

Rozťal jsem prsa, vyrval si srdce,
vrhl je před ně: „Zde máte můj dluh!“

Pak uvolnily mně cestu



‎‎V očekávání‎

Rmoutí se chlumy.
Na slepém obzoru stkví se pás tesklivé modři.
Umlkli drozdi před nyvou nocí,
klonící temnou svou kštici v podušky sadu.
Tu vzlétla má touha –
Dlouho se nevracela.

Jen s vůní stráně jsem chvílí zaslech
slavičí zpověď



‎‎Pierrot‎

Procházím světlem. Chytám pohledy slunce.
Kdo se mi vysmívá v stínu?

V zeleném chvojí šašek v zkrváceném šatě.
A jak zamyšlen hledím,
přes cestu šílené kozelce metá



‎‎Výčitky‎

Ach, proč jsem jen neposlech bodrého starce?
Domov jsem opustil.
Nemožno teď již se vrátit.
Minulost zavrh jsem.
Nyní mne svědomí mučí.
Trpce mi vyčítá. Radost se uhýbá s cesty.
Nuž vzdorovat budu a srdce podrobím vůli.
Však v záchvatu hněvu
cos bledého žaluje v nitru.
Vím. Lítost chvil zrazených.
Kdy se jen zbavím té tíže?
Ve snech či v životě?
Budu mít odvahu k tomu?
Ach, proč jsem neposlech.
Nyní již nelze se vrátit



‎‎Zpěvákova pomsta‎

Z tábora spiklenců vyšel potulný minstrel.
Šel s pohledem vzdoru jak ten,

koho štve knutou zlý Osud.
Chvílemi loutnu budil:
Teď budu bouřit města.
Teď zkusím svádět k vzpouře



‎‎Vzbouření ‎

Noci neklidu, ó plodné noci.
Staré chrámy hoří.
Neboť má ústa nemohou se již v nich modlit.
Mysl má rozjímá o novém bohu v novém nebi.

Kdybych moh zničit, co dosud jsem stvořil.
Pak bych byl volný a tvořil vše jinak



‎‎Vzdání se‎

Odevzdat zbraně těm, jež jsem proklel?
Nikdy. Nesložím zbraní –
Nemohu uznati přemoc,
doznati slabost, že nemám síly...
Dlouho jsem trpěl zimou
a neumím zoufat,
dlouho jsem strádal bídou
a zamítám soucit.
Je dosud síla v mých pažích!