‎‎Útulek‎

Praménky opojné révy obetkávají okno,
nad nímž si vykouzlil hnízdo
modrý pták snění.

Prchl jsem před skutečností,
abych si vytvořil novou,
žiji zde záhadným zjevům,
naslouchám osudu ústům



‎‎Mrákota ‎

Ticho dlí v síni,
moucha jen bzučí,
slunce se loučí,
hladí mi tvář.

Nervy jsou klidné,
pamět se taví,
ticho mží v síni,
uvadá den.

Oči mne bolí,
spánek mi klíží
mrzutá víčka.
Rodí se sen



‎‎Tmáň‎

Odlét den.
Jsem samoten.
V mé hrudi svítí srdce, ohnivý terč.
Oko nitra.
Jinak je vše temné



‎‎Síť únavy‎

Záclonou vkrádá se vánek.
Ospalé myšlenky zdřímly.

Tiše, pokradmo
rozžíhám žárovku-měsíc,
jdu spat



‎‎Návštěvou‎

V šeru předpokoje
na podnožce sedí hošík.
Zamlžené tváře v světelné hře lampy.

Přistoupil jsem k hochu,
tázal se jak v transu:
„Pročpak truchlíš, dítě?“

Pozved hlavu, zavzlyk:
„Dnes mi zemřel otec.“

Stál jsem, rozjímal a snil:
Čí je ten hoch a proč sem přišel.

Posléz’ zablesklo mi,
že snad sám jsem oním chlapcem



‎‎Dny truchlení‎

Teď přišli dnové trudu.
Jsem osiřelý hoch, jenž ztratil otce.

U Iůžka zasněn v konejšivém přítmí
– matko, neplač! –
zírám na mrtvého důstojníka.

Matka v myšlenkách bloudí v jarech,
kdy jsem se ještě nenarodil



‎‎Za soumraků‎

Když nasněží soumrak
v mou pracovnu:
soukají se ze všech koutů
kočky, pitvorní opi,
vztahují po mně tlapy, prskají, vřeští...
Poté se tiší –
Plíží se, lísají ke mně, předou a vrčí,
ba jsou i milí
ti divní hosté



‎‎Deštivá balada‎

Poprchávalo v nevlídné noci.
Haluze slzí,
mraky se bortí.
Po oknech tápou dešťové prsty.
Zvenčí teď vešli osmahlí muži
v lodnických pláštích, nasáklých slání,
zastavili se u dveří jizby.
Musili přijít. Vždyť jsem je čekal.
Naznačil jsem jim, aby si sedli.
Snili jsme spolu, myslili sborem.
Náhle jsem cítil mysl jak chabne,
propadá vlivu hypnotickému...
Napětím vůle vymanil jsem se,
pronesl: „Vari, jděte mi s očí!“
Povstali... Kroky usnuly venku...
Když pak jsem zhasl lampu,
tu zděšen zřel jsem,
že měsíc zbarvil vše modře



‎‎Memento‎

Spal jsem.
Pojednou dotyk mne vzrušil:
vážný cizinec v neznámém kroji.
A jak zrak vyhlédl oknem:
půlnoční slunce kroužilo nad obzorem



‎‎Křičící ticho‎

Vzácní cestovatelé,
kteří mne navštívili z východních končin,
vyprávěli o ostrově slunce.

Och, mládí sny jsou šalebné báje.
Jízlivé hlasy řičí do stínu klidu:
„Šílenče, doufáš, že dojdeš k slunci?“



‎‎Halucinace‎

Dnešní noc přišla strašidla
s paklíči, s pačidly,
aby spáchala loupež.

Smrtelně bledý na lůžku tuším
umlouvající se hlasy



‎‎Vetřelec‎

V nitru síně
pramení stříbrný vzdech.
Hladí a vnadí
jak žena.

Někdo teď vešel
(což nebylo zamčeno?)
volá mne jménem:
To je luna.

Je mi chladno.
Jako by sychravý průvan
zafičel zvenčí



‎‎Plující květy‎

Nespal jsem,
přemítal dlouho
o raných plánech, o tužbách mládí.
Něco jsem cítil pod svými prsty...
Hebounké květy rozmarných tvarů.
Stulíky, kosatce, astry.

Ano, vůně minulých zahrad
připluly ke mně na vlnách noci.

Jsem udivený –
vždyť se mi zdálo,
že již snad zvadly...

Přeludné oči na vlnách noci



‎‎Opiový dým‎

Zase mne přepadla noc,
zase vlá mlživé jasno.

Stoupám na střechu domu.
Mohl bych zaclonit okno,
přes tvář stáhnout pokrývku temna.
Nechci.

Jak blankyt lahodí srdci,
když kráčím po kraji střechy



‎‎Objev‎

Ve sklepním výklenku našel jsem kostru,
dřímala zpola opřena o sloup.

Vyhaslé důlky civěly na mne,
jistě že kdysi vášněmi žhnuly.

S kahanem vědomí nad kostru schýlen,
vyňal jsem, žasna, z dutiny prsou
živoucí srdce



‎‎Krvavé znamení‎

Obvinili mne z ohavných činů.
Všednosti stěny mne vězní.
Inkvisice.
Katané vstupují do chmurné kobky,
mučí mne na skřipci,
pálí mne vařící smolou,
jehlami drásají nitro.

Mé srdce vzkvetlo jak krvavá pelargonie:
trpím a doufám



‎‎Spasení‎

Tma. Němé zdi. Ruce zvídají vůkol.
Běda! Sklep.
A nikde východ –
Před zrakem se zjevuje smrt hladem.
Buším zběsile do zdí.
Marné.
Zdrcen hroutím se k zemi.

Dole, otvorem v dlažbě
slyším nadějně hučeti Punkvu.

Nuže: spasím se tudy



‎‎Žebrák‎

Kdykoli vyjdu z domu
u dveří skuhrá chuďas o almužnu.

Dojat sahám si do srdce.
Přes okap mhourá sousedsky měsíc.

Srdce je prázdné



‎‎Záludná skála‎

Teplé ticho v jizbě.
Přepadá mne spánek –
Noc – jsem na lučině smavých květin –
míle vzdálen Prahy.
Nad mou hlavou roste skála, jež se chvěje.
Ochromený hrůzou jsem jak přibit k zemi.
Někdo prchá; ječí vyděšeně –

Zasažený střelou řítící se skály



‎‎Truchlohra‎

V objetí křesla hřížím se v dumy
jak člověk, jenž o smrti hloubá...
Zívají dveře: Vcházejí mniši,
přinesli máry:
V rubáš oděný mladík spočívá na nich –
Postaví, odejdou;
na márách mrtvý se zvedne,
dívá se cize na mne



‎‎V hrobce‎

V klášterní hrobce před snů rakví.
U nohou vzpomínek věnec. Vyrudlé stuhy.
Mrtev.
Mladistvá touha propadla zásvětné moci,
dopělo srdce; nicota objala tělo.

V klášterní kobce před tmavou rakví
vzpomínek věnec vadne



‎‎Odkaz‎

Na starý dům si vzpomínám,
v něm obýval jsem mansardu,
již dávno tomu, trosky let.
Tam se mnou strádal kamarád.
Kdys náhle klesl na chodbě
a skonal – raněn mrtvicí –
Já tehdy nemoh pochopit,
proč spěšně tak mne opustil,
jak by se na mne rozhněval.
Však příští noci jsem ho zřel,
jak vešel do mé světnice
a na srdce mi položil
trs bleděmodrých kopretin




‎‎Hořící srdce‎

V polosnu u krbu sedím:
na klíně nudí se korán.
Vidím, jak zestárlý sluha
dřívím jde nakrmit oheň.

Mimoděk zachytím slova:
„Kdopak si schoval sem srdce?
To je přec srdce; nu ano;
rosalinově hoří.“

Vyhodil plamenné srdce.
U krbu uzavřel mříži,
odbelhal šouravou chůzí
v sousední pokoj.

Srdce pak doutnalo zvolna
na chladně kamenné dlažbě...
Procit jsem, překvapen shledal,
že jsem vzplál růžovým ohněm



‎‎Kremace‎

Po schodech plíží se plamenná hydra.
Svíjí se, útočí, kouše.
Praskají trámy.
Po římse střechy pobíhám;
hlava mi hoří.
Křičím. Ale mne neslyší nikdo.
Šílím. Ale mne nevidí nikdo.
Ztracen v plamenném víru



‎‎Noční‎

Svět je plující poušť.
Širá tma hourá se, vlní
do nekonečna.

Běda!
Mé tělo zetlelo.
Na skále trčím,
neznámý trosečník