‎‎Výzva‎

Rozsvítíš zeleň, všemocné slunce?
Rozkvetou tváře, skřivánčí dnové, zdroje?

Pod pěstí vůle hynou nemocné haluze,
sněhulka taje...

Zhyň v podsvětí noci, shoř, zármutků světe,
abych z tvých plamenů vytrysk
jak nově zrozený fénix



‎‎Přání‎

Po mrazných nocích přišly teplé dny,
flétnová jitra, jaká kouzlí vesna,
kterou mráz a sněhy věznily.
A za nimi šly roztoužené zjevy,
jež jsem přivolával v chvílích trudů.
V slunných vlasech pestřily se květy,
z kalichů rouch pramenilo pižmo.
Nejluznější přitočil se ke mně,
snítkou lehce tknul se lyry srdce:
„Tvé nitro chladné – zasvěť je jaru.“

I vznítil jsem své doutnající oči,
a nadějí jsem ozdobil si prsa:
„Přijď, jaro, kráso“



‎‎Prozáření‎

Lidé jdou z jitra podél vily, prozpěvují,
má duše, podobna dívce, dlí před prahem.

Má v klíně příliv luční.
Spřádá si kytici z barev.

Příroda stkví se jako výspa ráje



‎‎Nedělní odpoledne‎

Na mých polích obilí se daří.
S větví hude ptactvo, země kypí mízou.
Duše skrytě plesá.
Neboť všechno, co si přeji, krásné jest a dobré.
Nyní chci si odpočinout.

Vánek laská omládlé mé vlasy.
V trávě si hoví zlatý oř – slunce



‎‎ Vrásky‎

Nad vrchem v zářivém tichu
plují obludy mračen.
To jsou chmury s mého čela.

Vítr je zahnal – mizejí s očí.
Vztyčen v sluneční přílbě roním radostné slzy



‎‎Vteřiny štěstí‎

Na palouku dovádějí faunky,
rozžíhají oči pampelišek.
Polétaví sylfové zří do mé jizby,
na okna mi klepou:
Jaro!

Tančím. Rozhazuji pampelišky v slunci



‎‎Nesouzvuk‎

Radostný statek.
Vůkol hoří klasy.
Někdy vzlétne s pole chorál ženců.
A mladý stařec maří letní den
vzpomínkami na hřbitově



‎‎Přerod‎

Jak krásné byly to chvíle.
V topasové pršce slunce.

Vidím čar nebe, zřím dary země,
poklady niter,
zřím vesmír.

Má duše mrákotám prchla.
Zkusila svatební roucho.
Záře, ó záře!
Bez trudu šláře, úrodná záře...

Srdce otvírám lásce



‎‎Na vrchu‎

Vidím své háje.
Však jiné než kdysi;
jak zelenou řeku.
I nebe je hlubší;
jak zrcadlo světla.

Na stráni milenců sešly se stromy.
Opřen o borovici
naslouchám besedě pěnic –

*

Slunce putuje k moři.
Země s nebem se snoubí.
Západ tvář políbil nachem



‎‎Vysoký letní obzor‎

Na slunné mezi.
Vzduch je zářící vůně.
Všechno bdí průzračně jasné.
Je mi, jak bych se poznovu zrodil.

V pohledech čeří se žito
ve zlatém příboji světla.
Vášní se rozplameňují kalichy máků.
Šveholí hrdlo zřídla.

Teď je mi blaze...
po zdravém spánku.
Oči mi žíří zásnubní slastí;
mysl má těká za pavím okem



‎‎Sváteční chvíle‎

Z blankytu vykvétá slunce.
K pastvině u bříz vede růžový hošík
beránky bílé.

Moji líbezní snové,
v modře hřejivou chvíli
paste se na mé nivě,
beránci milí



‎‎Dobrý pastýř‎



Pasu beránky v rajské dolině.

Občas slyším doupňáky volati z hvozdu.
Milostně hladí slunce; dlaně se modlí.

Ve vzduchu krouží jestřáb, po lupu slídí.
Beránci tulí se k sobě úzkostně, plaše



‎‎Siesta‎

Plavé pivoňky nyjí pod mými okny.
Na snění pohovce přemítám.

Z modřínového loubí
vychází nahá, ztepilá žena
s pohledem bázlivé rajky,
s vlasy jak sluneční hedváb,
s šíjí jak potok mléka,
s prsy z živého stříbra.

Pousmívám se.

Chýlí se ke mně,
trhá s rtů mých stydlivě zardělé lístky



‎‎Slavnost srdce‎

Před vilou stojí na stráži topoly-obři.
Nad námi v hamaku jerlínu houpá se luna.

Tlumeně činely bzučí v pozadí sadu,
džin, džin...

Průvod se blíží.
Vpředu vykračují si pištci.

Z jezerní pěny tvoří se loďka...
Škeble – královny štěstí



‎‎Záchvěj blaha‎

Je svátek vůní.
Procházím zahradou,
zpovídám se stromům.
Venuše dráždí jak démant v prstenu nebes.
Je jasno.

V očích nítí se hvězdy.
Slavík sládne mi na rtech.

Noc mne objala,
v které všechno krystaluje v píseň



‎‎Večerní zvon‎

Měsíc jak meloun zraje.
Svěží vánek přilét.
Srdce zvoní kolébáno blahem.

Na šumavské návsi se otevřelo okno.
Naslouchá mi někdo?



‎‎Dojem z jinošství ‎

Večer poklekl u božích muk.
Ze vsi sem zaskočil valčík.
Klarinet, housle.
Srdce se šíří. Jsem dojat



‎‎Strážkyně‎

Má drahá.
V dětství jsem hýčkal tě v klíně,
byla jsi slabá jak snítka,
i snil jsem, co z tebe bude.

Má duše.
Často jsme probděli noci
a mnoho jsme řekli si sobě
a mnohé jsme poznali v žití.

Teď jsi zkušená, silná,
vládneš oštěpem, kuší a štítem,
můj strážce



‎‎Těšitelka‎

Zas loví noc.
Myšlenky líhnou se v hlavě
pod kápí temna.

Dosud měsíčný sníh stříbří
ramena dubů –
Vinu si ostnatý věnec.

Však mne předchází duše
a sype na cestu myrty



‎‎Bouřka‎

Blesky slídí v nočním hvozdě.
Rychle, nežli bude pozdě,
pojďme, běsi děsí nyní,
je přec bezpečněji v síni –

Uzříme, jak k hudbě hromu
vichr křepčí kolem domu



‎‎Vyjasnění‎

Nepohoda kalí mysl.
Dešť. Jen dešť.
Zchudlo nebe. Zšedl damašek luhů.

Však náhle,
když jsem vyhléd’ z okna, bylo jasno.
Zachytil jsem úsměv slunce, vyběh’ z šera –

Metlicí se brouzdám, obdivuji kvítka –
Obloha je čirá jako studánka



‎‎Socha míru‎

U moře trůním jak socha.
Pravicí zvedám pochodeň lásky...

Všichni, jež leptá touha,
bolestní bratří, vizte:
prsa mi září, pohled můj
k vám se sklání v slitování



‎‎Světlé předsevzetí‎

Vidět chci možnosti dálav.
Myšlení vrchy!

Dosud jsem nezkusil štěstí
na vašich závratných štítech.

Obrodná mračna.
Odvážně roztrhnu závoj kalný a přísný,
který spouští se k zemi.

Bude to zápas.
Vichr zocelil svaly.
Odvážně roztrhnu clonu od nebe k zemi



‎‎Oceán‎

Netvor – moře.
Stíhám čluny v svitu luny –

V hávu noci se ztrácejí čluny,
v hávu noci zanikají ptáci,
v hávu noci hasne luna.
Všechno mizí –
Vyjma moře



‎‎Na palubě Albatrosu‎

Na přídi trojstěžníku se starým mořeplavcem.
Jeho stín těká po tváři vodstva.

Moře se vzpíná.
Vítr se odpoutal, nadouvá plachty –

Řídím kormidlo.
Z kotouče provazce harpuna číhá.
Plujeme o závod s mraky



‎‎Mezi živly‎

Hněvivý Atlantik.
Stěžeň křičí v ničivých blescích.
Z mlhavé výše posílá rozumu maják
výstražný signál
do vřavy noci.

Světlárno, zřiť se!
netřeba mi tvé soucitné ruky,
nehybný vůdče.

Tonout!
V bouři, smršti a vírech,
v propasti světa