Z interpelace poslance Tomáška a soudr.
podané na ministra spravedlnosti a čtěné v
poslanecké sněmovně 15. dubna 1910.

‎Masopustní úterek‎

Z mladočeského klubu. (Úřední zpráva. ) Ve schůzi, konané v neděli dne 15. února u „Choděry“ přednášel poslanec dr. Kramář „O Bosně a Kallayovi na základě spisu dra Em. Dyka“. Přednáška byla sledována se živým účastenstvím a na návrh přítomného dra Rezka byla po přednášce uspořádána sbírka, jež má býti počátkem fondu na zřízení pomníku „velkému civilisatorovi Balkánu“, (jak jej dr. Kramář nazval), Benj. Kallayovi.

*

Z Říma 15. února. (Zvl. telegr. „Čecha“.) Významným způsobem všimnul si Řím vnitřních záležitostí a poměrů českých. V srdci Sv. Otce má sice český národ své pevné místo vedle všech národů katolických, ale takovou formou, jako nyní, nebyl dán této lásce Sv. Otce průchod již snad od dob Svatoplukových. Ve slavném sezení za asistence všech ve svatém městě dlících kardinalů vzpomněl Sv. Otec těžkých bojů, jaké bylo českým katolíkům v minulém letě podniknouti za svatou víru a jazyk českých patronů proti zaprodaným bludařům a ráčil milostivě na důkaz své blahovolnosti uděliti: Poslanci za město Tábor, dru Karlu Kramářovi, kříž Řádu Božího Hrobu, filosofu a historikovi (?) Matěji Čapkovi řád Spasitelův; členu redakce Nár. Listů Karlu Rohanovi^[1] }papežské požehnání s politováním, že dosud neprovedl důsledků svých pozorování a nepřestoupil k Svaté Katolické Církvi. Svatý Otec chová však naději, že se tak stane co nejdříve a chce svými modlitbami u Syna Božího a Panny Marie se přimlouvati. – Čech dodává: Podávajíce co nejstručněji radostný tento telegram, slibujeme, že co nejdříve přineseme obšírněji ocenění tohoto dobrodiní Sv. Otce českému národu. Dnes podotýkáme jen, že politika česká a osud národa zdá se spočívati na Hoře Nebo, odkudž již jasně jeví se země zaslíbená. Nikde jinde než v Římě je naše spása a nikdo jiný než sv. Otec svou neomylnou rozvahou ukazuje cestu, kudy národ dojde k splnění svých cílů.

*

Pocta. Mariánské kongregace věnovaly dru Podlipnému jako „věrnému ctiteli Matičky Boží“ překrásný růženec, vyřezávaný ze dřeva pravých libanonských cedrů. Dr. Podlipný prohlásil pohnutě deputaci, že je mu tento drahocený dar náhradou za všecky ústrky, jichž si v poslední době dobyl (?) a že jej s pýchou bude nositi na svém hrdle. Jedna z dam dojata odpověděla, že přáním každé české ženy musí býti, aby se na tom hrdle zaskvěl i primátorský řetěz vedle růžence, což „ctitele Matičky Boží“ dojalo ještě víc. Deputace odešla v povznesené náladě.

*

Konečně velký čin České Akademie. Koupě velkostatku Býchor houslistou Kubelíkem měla neočekávanou dohru v sezení České Akademie. Řekněme hned: dohru šťastnou a plodnou. President Akademie p. Hlávka prohlásil za bouřlivého potlesku všech shromážděných členů, že od nynějška každému potřebnému literátu a pracovníku na poli vědy, který se o podporu Akademie ucházeti bude, chce bezplatně zapůjčiti na delší dobu svým nákladem pořízené – housle.

*

Zpráva literární. Pan J. R. Vilímek tiskne novou sbírku básní F. S. Procházky: „Týnské písničky“. O neobyčejné ceně této knihy svědčí, že ji musí nakladatel tisknout hned v pěti vydáních. Jak se dovídáme, připravuje týž autor knihu „Vyšehradských písniček“ a chce napsati „Vinohradské“ a potom i „Letenské písničky“; přáli bychom si, aby nezapomněli na Holešovice-Bubna, jakož i na Vršovice-Michle a čtvrti ostatní – naše caput regni zazáří v jeho poesii skvost, jakým se nemůže honositi žádné jiné město na světě.



‎Der lederne Papa Bráf‎

Síť natažena v starém vikýři
a pavouček se moudře drží v šeru –
takoví „političtí kacíři“
dělají v posled nejlíp kariéru.



‎Atheismus a ten náš
‎příští „z boží milosti“‎

– Pane bože, dej nám krále! –
šlo to z hrdel starých,
– Pane bože, dej nám krále! –
jde to z hrdel jarých.
Vzala za své báje mnohá:
– není, není pána boha,
byl to klam jen stále! –
Jak to navlect, páni bratří,
by ten náš byl, jak se patří:
když už není pánaboha,
kdo nám má dát krále?



‎Epigram - Balada‎

Byl to jeden národ jako my.
Sedělo mu v jizbě svědomí,
ve dne bdělo, v noci nespalo,
ve dne v noci k němu skuhralo ;
našlo plytkost v každé radosti,
vlastní vinu v každém neštěstí,
v práci šlo s ním jako stín a duch,
kázalo hloub v půdu vnořit pluh –
tyran přísný, neodbytný druh!
Konečně ten národ v sebe šel.
Pozoroval se a zastyděl,
pak svědomí svému v oči zřel:
„Zmlkne hlas svůj?“
‎– Ano. –
‎„V který den?“
– Až ti nebude víc potřeben. –

„Dobrá. Stačí mi to vědomí.“

– – – – – – – – – – – – –

Vstal a zabil svoje svědomí.



‎Epigramatista‎

Že vám tu horkou lázeň dal?
Oh, nechte mu tu čilost.
Což víte? Snad v ní vykoupal
i vlastní pošetilost.



‎Kus autobiografie‎

„Přítelem drahým“ hned mě nazvali
a líbali mě, jak mě potkávali,
způsobné básně též mi připsali,
v Akademii kouteček mi dali –
leč při všem byla blahosklonost jistá,
by rozdíl vynik jich a mého místa,
a když jsem jednou vlastní hlavu měl,
přátelé drazí jako na povel,
jak věštci tak i tkliví lyrici,
mi ukázali ostrou sanici –
tu teprv jeden druhého znal v ráz,
a rozcházeli jsme se v pravý čas.



‎Naše literární individuality‎

Nejdřív jeví se nám jako vzdálená ohnivá slunce
jež z pestrých niter svých házejí paprsků tříšť.
Přibliž se: zrcadlové hle to barevné koule
na tyčích nabodnuty pyšní se po zahradě,
paprsky cizí odráží, v obrazech pitvorných kreslí
člověčí na blízku tvář, předmětů sousedních vzhled.
Národa vkus si cení však ty balonky ze skla, –
laciné, nechtějí nic, krášlí prý příjemně sad.



‎Staří Lumírovci‎

Stojí pampelišky na lukách...
V májového slunce záplavě
zdály se nést zlato na hlavě,
potom zmoudřely a pudrovaly
paruky, jež na hlavičky vzaly –
první vánek, který loukou táh,
paruky ty trhá, vzduchem hází,
pudr fouká v dálku blankytnou –
pampelišky stojí na lukách,
ničím tebe vlastně neurazí,
ale ničím také nechytnou.



‎Terminologie kritiky‎

Staří páni lichotivě zvali svoje básníky
orly, kosy, křepelkami, skřivany a slavíky,
zvěř tu odklidivši, dí teď mladých snaha všestraná:
„jasný profil“, „čistá maska“, „hlava ostře řezaná“.



‎Prospěch literárních spolků‎

Pět či šest už máme literárních spolků,
do jednoho vstoupit nutno bez okolků.
Vlídně budou se mít k tobě bratří z cechu,
potom opatříš tím moudře vlastní střechu,
neboť (už se stalo) začne hořet trošku
(hodilť někdo jiskru do slaměných došků),
na poplach se troubí, a stříkačky bratří
ulijí ti požár. A tak se to patří.



‎Paradoxa o osudech Fr. Zákrejse‎

Když vtipkuje – tu jakby dával
čtoucímu kapky neštěstí,
když vážným je – tu smíchu nával
v čtenáři maně šelestí.
Psal tolik, že se za to mělo,
že píše čtyřma rukama.
Duch – bůh ví kdy – opustil tělo
a odlít kams do neznáma.
Až tělo zajde, začne pučet
mu nesmrtelnost na věky
při našich stolech, na náš účet,
kam připletl se bezděky.



‎V umění, literatuře,
‎životě veřejném atd.‎

Čas od času výslovně se dekretuje,
že ten onen na dál nyní bohem sluje;
pak nějaký kacíř hlásí tonem chladným,
národa že chlouba není bohem žádným,
začnou hádky, sváry, boje všelijaké:
modla odnese to, ale kacíř také.



‎„Zvon“ a „Máj“‎

Zvon na Máj s láskou nehledí,
je prý to podnik zbytečný,
Máj na Zvon zase škaredí,
prý stačí Máj nám výtečný –

pak vám čest, věštci velicí,
již našli moudrost onu:
nalézt si pevnou stolici
zároveň v Máji i Zvonu!



‎Vedi napoli
‎e poi muori!‎

Přečti si „Zumři“
a umři!



‎Posmrtné osudy básníka J. E. Vocela‎

Když ve „Výboru České Poesie“,
(viz I. díl),
s ním zatočil až tuze kriticky
náš Vrchlický –
Erazím Vocel z této tragedie
se v hrobě obrátil.

Když letos v přísném „Musejníku“ hláse,
že je to div,
propukl nad ním v obdiv hymnický
náš Vrchlický –
Erazím v hrobě obrátil se zase
a leží jako dřív.



‎České akademii‎

Pánové, hleďte dobře znát význam svých nesmrtelných,
stane se dozajista, umře vám ten a onen,
svět se pak: „Co je to?“ nad jmenem takovým zeptá,
byste se neptali též: „K čertu, kdo pak to jen byl?“



‎Zdravota konkurence‎

Neklňte Josefu Hlávkovi,
že špatným je rozmyslem veden,
neštěstí jeho je: takový
že není tu muž ještě jeden;
mecenáš konkurent – to byl shon,
když by se kokši ti bili!
Pak jistě by ňáký ten milion
došel přec k moudrému cíli!



‎Facit výstavy děl Josefa Mánesa‎

„Vší Evropě věděti se dává,
že náš proslavený národ český,
který, jak je známo, ducha blesky
do nejzazších končin rozsypává,

rozhodl se prodat ze zásoby
statky některé a svoje skvosty
a zve k tomu ctěné p. t. hosty,
s nimiž obchoduje delší doby.

První objekt jesti malíř čelný,
kdo jej mít chce, k Praze kroky zanes,
příjmění a jmeno: Josef Mánes,
stáří: jistí se, že nesmrtelný.

Znalci dí, že nepoklesne v ceně,
že prý bude zářit věčně skvělý –
u nás dřív mu málo rozuměli,
a teď rozumějí ještě méně.“



‎Úkol básníka‎

V cifrách, cynismu a kšeftu
se to milé lidstvo válí,
zatím má mu básník střežit
jeho „svaté ideály“:
tu je trochu ohněm hřáti,
aby nevychladly,
tu zas trochu k ledu držet,
aby nezasmrádly.



‎Nakladatelské družstvo „Máje“‎

Spisovatelé si náklad vzali.
Což teď aby nákladci tak psali?
Beletristi by to nakládali –
všecko mrtvolkou být nemusí;
ba, zdá se být jistým velice,
že by ze Štěpánské ulice
mnohem míň chodily funusy.



‎Janus-Krásnohorská‎

K nebi oči točí, věštby vrhá, trhá
sebou v křečích nad budoucnem národa.
Bílé Hory mory, cizí jedy, vředy
pěje, v nichž se topí vlasti svoboda;
když však nachomýtne se jí v blízko kdosi,
koho ve věšteckém žaludku svém nosí,
sleze se třínožky, stají velké nářky,
požehná mu křepce tonem zelenářky.



‎Jistý primán na titul
‎básní „a porta inferi“‎

Stulte adolescens, Dyk,
modus certus est verborum,
taceas aut recte dic,
dic: „A porta inferorum.“



‎Poznámka jistého sekundána
‎čtoucího poznámku
‎jistého primána
‎na titul básní: a porta inferi‎

Ale, ale, chyba k podivu!
V apostrofách zvyk přec Latiník
užívati superlativu:
„StuItissime“ adolescens, Dyk.



‎Kariéra Jiřího Karáska‎

Byl diktátorek malininký,
měl smích a rozum přebystrý,
vypjaté stavěl guillotinky
a plašil cnostné filistry;

pak dělal dluhy za hranicí,
z nichž pílí tklivou horoucí
svou posu robil vítězící
pro historky budoucí;

s třicíti roky přišlo stáří
i moudrost v mnohém ohledě:
náš Robešpírek hodnostaří
teď v „Umělecké besedě“.



‎Incompatibilita literární‎

Nestačí psát verše,
milý básníku,
pěstuj vedle toho
také kritiku.

Scuchej jiným všecko,
co je napsáno,
vydej pak svou knížku
a máš vyhráno!



‎Dnešní polemiky v literatuře‎

Obhroublosti, vtipy, až je strach,
sofisma se s sofismatem střídá –
aby zlatá mládež v kavárnách
libovala si: „No, chlapík! Vida!“



‎Nové překlady Shakespeara‎

Spachtoval si anglické ty doly
tuze spořivý pán nějaký –
samé zlato vozí prý z té štoly,
vydává však samé měďáky!



‎M. K. Čapek - literát‎

Člověk nerozumný! K dobrodincům čelným
nevděčným se jeví zvláště nezbedou.
Tak na př. ke mně. A přec vidí zřejmě:
neudělám já-li jej už nesmrtelným,
jeho knížky to přec nikdy nesvedou.



‎Členství akademie naší‎

„Proč pak je tam ten a ten a ten?!“
ptá se deně lidstva udivení.
Jsi-li mudrc, budeš spokojen,
když se zeptá: „A proč ten tam není?!“



‎Pan Jaro Hilbert‎ ^[2]
Také originalita:
Řekne-li si svět:
2x2=4,
tvrdí on, že pět.



‎Druhá originalita: F. X. Svoboda‎

Zadumal se tuze nad života víry,
všechno tuze novým mu v nich připadlo,
a kdykoli našel 2x2=4,
napsal o tom roman nebo divadlo.



‎Kníže Bismarck p. Ant. Klášterskému‎

Klášterský, lieber Klášterský mein,
das Lied war wacker, das Lied war fein,
Es klingt so männlich, borussisch sogar,
als hörte man rauschen den preussischen Aar.

Es ist ein Mangel allezeit hie
an versificirendem Federvieh:
Talent fehlt dem Fulda, Benehmen und Tauf’,
ein kreischender Pavian ist der Major Lauff.

O hätt’ ich Dich sechsundsechzig gekannt,
gut preussisch wär heute das Böhmerland
und, der Du zu Hause bist kein Profet,
wärst jetzt ein Major und Hofpoet!



‎Mám-li co společného s P. V. Dykem?‎

To bylo za dnů mladosti
tak před patnácti lety,
že člověk z pouhé bujnosti
své měnil toiletty.

A mnohý nahý přišel, vzal,
co válelo se v domě –
nu, dobrodiní udělal
jsem často nevědomě.

– Jak pak se, pane Dyku, vám
v tom šatě chodí? Placet?
(Toť latinské je!). – Jen se ptám,
nic nemusíte vracet.

– To byl kdys háv můj lyrický
a leckde se teď nese,
však vy jste člověk praktický
a v mnohém vyznáte se:

– Knoflíky nové má teď frak,
jsou sežehleny spodky,
a vidno, nyní žlutý lak
na moje máte botky,

– nu, toť věc vkusu. Ale plášť
se vydařil vám věru,
podšívka rudá svítí zvlášť
efektně v ulic šeru!

– A chodit tak v tom obleku
a láti jeho dárci
po široku a daleku –
jste originál arci!

– A že jste byl vždy přebystr,
jste literární perla –
oh, lehce může filistr
vzrůst na Verfluchter-Kerla!

– Jen poplést trochu láním svým
kavární Pavly, Petry –
a už jsou vaším vlastnictvím
ta metra i ty metry!

– („Metra a metry“ – jasno už?
„inferi“, trvám také?
Čiperný získá u nás muž
znalosti všelijaké!)

– Však v plánech račte pozor dát!
Je lehko lidi zmásti –
však aby nevlez diplomat
si do svých vlastních pastí!

– Když trháte mé kalhoty,
jež máte na svém těle –
nevyjde pak kus nahoty
na boží světlo skvělé?

– A jak pak má být, řekněme,
i v dalším žití toku?
Což pak ty dnešní šaty mé
za ňákých dvacet roků?!

– Labuntur anni. (Latina
a smutného cos značí)
ať potom není příčina
k bezúčelnému pláči!

– – – – – – – – – – – – –

Nu dost. To je to společné,
co s panem Dykem máme.
To na otázky všetečné,
bych ukonejšil známé.



‎Polemika‎

Měsíc vleče tebe lecjakou
kloakou,
když mu dojde náboj, v zápětí
trumfne ti
„výškou hlubokého rozhořčení“,
„hloubkou vysokého povržení“.



‎Začínajícímu veršotepci‎

Chceš-li míti hezky brzy
slávu poety,
vyrob jenom jeden veršík
na „Čas“ prokletý,
fůru vavřínů ti pošle
Vlček z „Osvěty“.



‎Hlas pána boha
‎čili
‎nová česká poesie‎

Gabrieli, běžte letem větru,
dejte zdvihnout azur o sto metrů!
Gabrieli, o sto metrů vzhůru,
sic nám vrazí nosy do azuru! –

Na chodníku pražské Ferdinandky
zjevila se řada lyriků,
každý vydal knihu na tři stránky,
Voborník psal o nich kritiku!



‎Hlas českého nakladatele‎

Plody naší krásné literatury
stih by v magacínech konec bídný,
kdyby nebyl stvořil Osud vlídný
antikváře, kupce makulatury.



‎Žertovná bilance‎

Vlast v nadšení! Padesát roků žil
a z knížek novou čínskou zeď nám zrobil:
půl toho, co čet, špatně přeložil
a druhou půli dobře nápodobil.



‎Nejpodivnější okolnost
‎při únorovém jubileu‎

Koho zrovna slavit bylo právě modou,
i on oslavil jej vždycky sladkou odou,
čirý zázrak tedy, že se zdržel krátce
a neopěl sebe k vlastní padesátce.



‎A následky toho jubilea‎

Neopěl se, pravda; pěliť o něm jiní –
snad mu z toho zhořknou ody vůbec nyní.



‎Nešťastný kritik‎

Myš chtěla vznést se v opeřenců kruhy
i získavši kdes letadla dvě věnem –
je netopýrem. Bájka to tak říká.
A u nás zase z pana Voborníka
moh pěkně býti Ferdinand Schulz druhý,
kdyby se nebyl na prach zkazil Tainem.



‎Historická dramata‎

Čím víc se jich přes jeviště ubírá,
tím víc člověk obdivuje Shakespeara.



‎Jiráskův Žižka‎

Ty jediný máš čisté svědomí
z té historických dramat Sodomy!

Jak živ byls kdy a námi tušen jen,
zde stojíš nyní peven, vysloven!
S tím duchem celým, jehož touha byla,
by česká pře a boží jedno byla,
by káli jsme se, kde jsme zhřešili
a, čisti, teprv škůdce soudili;
s tou duší dobrou, jež se starala,
by peřiny své správně dostala
nebožce chudá vdova Guštajnova
od Šprocha, jenž je v Domažlicích chová.



‎Petru Bezručovi‎

S ranci svých knížek se na Parnas derem,
po úzké pěšině jde nás tam mnoho –
lokty se strkáme, srážíme perem,
jedna tu zásada: kdo bude s koho?!

V kapse svůj sešitek, oct jsi se rázem
víc jaksi náhodou v tom našem hluku –
své knížky, Bezruči, kladu tu na zem,
abych Ti mohl jen stisknouti ruku!



‎Finale‎

Je konec.
‎Honem něco na autora!
Čím okřeje víc česká duše chorá,
než cituje-Ii, co mu kdo kdy řekl,
čím po něm hodil, praštil, mířil, sekl?
Nuž, prohrabujte staré časopisy,
ctihodné revue, lejstra z anno kdysi,
žeň našich dnů též hodna povšímnutí,
i satirici k pozornosti nutí –
jen hledat! Hledat! Pak se citát vplete
(a k tomu ovšem zvlášť se hodí Goethe!).
Dál neomylnou bývá u nás ranou,
že autor kráčí s tou neb onou stranou.
Též z jeho knih lze ukázati zoru,
jak sám se dostal s sebou do rozporu –
nu, nebudu snad recepty zde psáti,
jež máte dávno v prstech, lidé zlatí?
Je svatá pravda: co svět světem stojí,
nemoci všechny nejlépe se zhojí,
když utrhne se chirurgovi hlava –
tož hlavu sem – pak pánubohu sláva!
Je konec.
‎Zdráva buď ta naše bída!

Promluvíš k mozku, a žluč odpovídá...