Den prvý: v Pantheonu.

Fr. Palacký (kráčí Václavským náměstím): Neblaze oklamán byl jsem leta páně tisícího osmistého devadesátého osmého. Vypravilť jsem se zajisté z lobkovické své hrobky, abych popatřil i poslechl, jak oslavuje památku stého výročí mého narození národ, jenž mě svým otcem zove – a ejhle, došel jsem místa, kamž pravili, že kladou úhelný kámen k pomníku mému a zatím tam ruský generál, Komarov jmenem, byl způsobem hlučným oslavován. Odešel jsem zasmušiv se z kejklů takových a drahně roků spal jsem pokojně v hrobě svém dále, až nyní zas hlasy tam pronikající a mé jmeno přečasto opětující vyvábily mne poznovu, popatřit, co se děje. Jakého medle může být uspokojení většího nad ono, moci uviděti, kterak naše toužení a želání stalo se činem, skutkem a pravdou? Jaké krásnější nesmrtelnosti mohlo by být, než žíti takto v národě, z něhož jsme vyšli, pro nějž jsme pracovali a jenž nám byl dražší nad zřítelnice zraků našich? (Zastaví se a rozhlíží se, na to vyloví ze šosů Hlas Národa): Zde psáno: V Pantheonu – kde jest Pantheon, chrám všech božstev? (K občanu, který jej dohonil): Rcete, prosím, kde jest Pantheon národa českého?
Občan: Pantheon? A myslíte Obecní dům? To je u Prašné brány, musil byste takhle dolů a po Příkopech v pravo –
Palacký: Zaměňujete, pane milý, dvé různých budov asi, já po Pantheonu se ptám, kde historiograf Palacký slaven býti má –
Občan: A to není v Obecním domě, tam se jen dobře pije: počkejte – a to by mohlo být v Museu, tamhle nahoře –
Palacký: A kterací lidé podjali se pořádání slavnosti té?
Občan: Přece dr. Kramář, starosta Groš a vrchní aranžmá má místodržitel kníže Thun.
Palacký: Stoupenci strany staročeské, zajisté?
Občan: Ale kde pak! Mladočeši, no, a Thun je Rakušan –
Palacký: Mla-do-če-ši?
Občan: No co co? Já jsem taky Mladočech! Mladočešství to je dnes karakter národa, neboť kdo je Mladočechem nepotřebuje mít karakter.
Palacký: Mla-do-če-ši? A že by se opovážili?
Občan: Pozor, starý pane! Já jsem taky Mladočech a svou partaj si tupit nedám!
Palacký: Ale přizvali zajisté i lidí jiného smýšlení politického, vždyť Palacký se přece Otcem Národa zove!
Občan: Ani opovážit! Bodejť: celí na křivo! Budeme ty naše rýpaly ještě ukazovat Francouzům a Rusům, ne?
Palacký: Achich! Achich!
Občan: No nevzdychejte, už jsme tu. Pravda, ten Václavák jde do kopce! Jděte támhle. Má úcta!
Sluha u vchodu: Máte pozvání?
Palacký: Jsem František Palacký.
Sluha: Pozvání, pozvání! Jinak vás tam pustit nesmím!
Palacký: Opětuji vám, že jsem Palacký a rád bych popatřil, kterak národ –
Sluha: Palacký... Palacký – nějak je mi to jmeno povědomé, ale nemáte-li pozvání, nemáte tam co dělat.
Palacký (vzpomene si, že jako duch má přístup všudy, i dá zmizeti své tělesné schránce a prochví do zasedací síně).
Prof. Pekař: Romantické vlivy německé učily tomu, že láska k vlasti – – – – – To byla nauka – – v Palackém úmysl napsati dějiny – – Romantika vůbec – – – Pouhým romantismem bychom však – – prvé popudy k lásce k vlasti – – nepřišly z ciziny – – byly už romanticky zabarveny – – ale ještě větší vliv měly vlastnosti – – jež byly dědictvím krve – – smysl pro realitu – překonat blouznivost romantiky – –
Kn. Thun: Ein netter Querkopf, dieser Palacky!
Min. Hussarek: Hat er auch Romane geschrieben?
Bar. Wessely: A la Walter Scott wahrscheinlich.
Dr. Kramář: To je proti pánu bohu, jak ten Pekař žvaní! Ještě dobře, že nikdo tomu nerozumí! Ale já to zítra rozsekám!
Prof. Pekař: Ve filosofii jeho převládá sic sklon romantický – – ale ve svých názorech historických – – že kulturně nejvýznamnější dobou českých dějin je doba husitská – –
K. Schwarzenberg: Banda lupičů a žhářů!
Rektor Čelakovský: Kulturně bych neřek –
Prof. Pekař: I lutheranství Palackého – – sice během studií opustil půdu dogmat – ale lutheranský původ – vyrostl pod vlivem biblické moudrosti – mohutný mravní sklon – hotový člověk – vstoupil na české bojiště –
Dr. V. Tille (k sousedovi): Milý kolego, chcete-li se habilitovat, musíte se stát především Mladočechem, ostatní všecko vám bude přidáno, jak praví písmo. Jinak neproniknete. Primum vivere jako Mladočech, deinde philosophari, potom můžete kašlat na kritiku a na všecko. Podívejte se na mě, podívejte se na Arne Nováka – nic platno. Sbor nemusíte mít za sebou, ba může být proti vám, nenavrhne vás ani, ale ministr vás přece jmenuje –
Prof. Pekař: Palackého taktika a její úspěchy byly sledovány ve společnosti kruhu Jungmannova s kusem nedůvěry i trochou žárlivosti – –
Dr. V. Tille (k sousedovi): Mladočešství – co chcete? Je dnes vyznáním víry a papežem je dr. Kramář. Pamatujte si to – všecko ostatní je vedlejší.
Prof. Pekař: Má-li češství – míti nějakou cenu kulturní – musíme nejen v literatuře, ale i ve vědě – pokusiti se o závod s pokročilejšími národy –
Princ Lobkowicz: Pekař také píše?
Dr. Groš: Ano, Jasnosti, velmi pěkné věci –
Opat Zavoral: Vím, pěknou knihu o kostech, tuším, že se tak jmenuje.
Opat Schachleithner: Was?
Opat Zavoral: Über die Knochen hat der Pekař Bücher geschrieben.
Opat Schachleithner: Ah, so!
Prof. Pekař: Palackého Dějiny – práce půlstoletí – stojí na výši evropské – nedostatky jejich jsou nedostatky dobové, jichž tenkrát by se mohl uvarovati jen duch nad průměr kritický – vliv některých názorů, jež vypracovala romantika, bezděké idealisování některých stavů a period. Ve výkladu – klade zvláštní důraz na dobu husitskou – národ obětovav vše pro vyšší statky ideální – zabezpečil si místo v dějinách kultury všelidské – nesmělá duše porobka – měla být probuzena – důkazem starého šlechtictví, moci a slávy předků jeho –
General Koller: Dr. Kramář hat sehr gut für die Militärvorlagen gesprochen, ein tüchtiger Kerl –
General Zedník: Ja, sämtliche Veteranen-Vereine Böhmens wollen ihn zum Ehrenmitgliede machen –
General Koller: Ganz in Ordnung. Diese Civilisten müssen hie und da angefeuert werden.
Prof. Pekař: neváhám vyznati –
Duch Palackého: Achich, achich! Už toho přes míru! Nesnesu dále ničeho!
(Vyvane ze síně.)

Den druhý: U pomníku.

Někdo mluví. Na to: hromový potlesk.
Potom: mluví někdo jiný. Na to: zase potlesk.
Fr. Palacký (k občanu vedle stojícímu, který tleská): Nevolil byste mi vysvětliti, jaký byl obsah právě promluvených řečí?
Občan: Neslyšel jsem ani slova.
Jiný občan: Dva doktoři mluvili. Jeden říkal o druhém, že je slovutný.
Palacký: Zdvořile si tedy vedli spolu?
Občan: Jsou oba Mladočeši –
Zástup: Tiše! Tiše! Dr. Kramáři Poslyšte Kramáře!
Kn. Thun: Ein hübscher Mann, dieser Kramář!
Min. Hussarek: Ja, das scheint seine Achillesferse zu sein.
Dr. Kramář: Stojíme před pomníkem, když jsme kladli k němu základní kámen –
Dr. Koerner: Myslím, že jsem tenkrát také protestoval proti Heroldovi jako slavnostnímu řečníku!
Dr. Kramář: Kdy celý národ v hlubokém a opravdovém smutku –
Dr. V. Tille: Pro Krista pána, snad nemluví o té své poslední veteránské řeči?
Dr. Kramář: Palacký byl nám předním buditelem národa – dal nám smysl života – otevřel nám výhledy – vytýčil cesty, po kterých musíme jít.
E.Špindler: „Vytýčit cesty“ – to je znamenité, oh, náš Zlatoústý!
Dr. Kramář: Byl mezi prvními buditeli našeho národa. Ale byli i druzí – a přece je mezi prvními pro nás, kteří bohužel již jsme ztratili ideální pel prvého nadšení –
Zástup: Výborně! Výborně! Sláva Kramářovi!
Dr. Kramář: Byli jsme před Rakouskem a budeme po něm!
Dr.Rašín: Výborně! Sláva Kramářovi!
Min. Hussarek: Mir scheint, der Kramář hetzt a bissl.
Kn. Thun: Ah! Gar ka’ Spur! Das ist ein feiner Diplomat. Und sicher und verlässlich.
Dr. Kramář: Palacký – že vždy zas hrdi vztýčíme hlavu a jdeme ku předu.
E.Špindler: Výborně! Sláva Kramářovi!
Dr. Kramář: Palacký byl velikým historikem – přichází však kritika pramenů – některé fundamentální jeho these ukazují se neudržitelnými. A Palackého Dějiny zůstanou přece jen navždy – byly a jsou mu knihou věšteckou – útěchou – zdrojem sebedůvěry –
Dr. Šubrt z Něm. Brodu: Kramář je člověk zlatý.
Dr. Rašín: Ale do toho zemského výboru byste se neměl cpát. Takové věci škodí straně. Jste přece povoláním lékař.
Dr. Šubrt: Vám však „Praha“ dělala dobře, viďte?
Dr. Rašín: Jste v správní radě Živnostenské banky – co tedy chcete ještě?
Dr. Šubrt: Mladočešství je k tomu, aby lidé byli živi, pane kolego!
Dr. Kramář: Vedoucí politik národa malého, nesamostatného, musí míti také ovšem určitý cíl pro svou politiku –
E.Špindler: Sláva Kramářovi!
Dr. Kramář: A nejen události zevní skříží často nejuměleji sosnované plány, také hnutí v národě samém – bývá někdy osudným –
K. M. Čapek: Ostudným! Hanba Stránskému a Masarykovi! Ať žije dr. Kramář!
V. Hladík: Vive dr. Kramář!
Zástup: Francouzi volají slávu našemu Kramářovi. Ať žije Francie!
Jiné hlasy: A Rusové ať žijí!

Rus je s námi, kdo proti nám,
toho Francouz smete!

Dr. Kramář: Kdyby v roce 1848 – byla bývala – a kdyby by – a byl býval – a kdyby nebylo – dojista by nebylo bývalo – neboť i kdyby byla bývala – zůstalo by – nastalo by – později ovšem –
E. Špindler: Je to politická hlava, tenhle náš Karel!
Hussarek: Auf die Hörritzer Spiele bin ich wirklich neugierig –
Kn. Thun: Zu breit spricht der Redner. Ér hätte sich kurz fassen sollen, es wäre wirksamer gewesen.
Dr. Groš: Myslím, že jsem dostál své úloze jako starosta Prahy v tom celém rumlu znamenitě. Národní Listy by to měly konstatovat.
K. M. Čapek: Děje se tak deně třikrát, pane starosto.
Dr. Groš: Co dělá Podlipný?
K. M. Čapek: Stojí a kouká.
Dr. Kramář: Rok 1866 – hraběte Beusta – od r. 1749 – Uhry – bylo by hříchem na velikosti Palackého neviděti těžké chyby, které se staly – Palacký sice nebyl politickým taktikem – stanovisko politiky české – Maďaři – my měli proti sobě Němce – Palacký studoval v Prešpurku – celý jeho program – národní autonomie – fundamentálky – Němci – My věrni zásadám Palackého – chceme a musíme zůstati věrni – idei Palackého –
Občan: Škoda, že lze slyšet jen jednotlivá slova, zdá se to být velmi gruntovně pověděno!
Dr. Kramář: Ideou budoucnosti svobody všech národů – Palacký – nedosáhl cíle svého – My – musíme jít jinou cestou – národně jsme sesílili – dnes poměry jsou jiné – proti nám – naše politika musí být státoprávní –
Min. Hussarek: Was? Staatsrecht?
Kn. Thun: Ah, das sind nur Floskeln. Er bleibt doch Regierungspartei.
Dr. Kramář: Ať jsou cesty – třeba nejoportunističtější politiky vídeňské –
Kn. Thun: Also, da haben sie ihn!
Min. Hussarek: Oportunität gepaart mit dem czechischen Staatsrecht – nicht schlecht!
Dr. Kramář: Nejdeme ku předu tak přímočarně – ale ku předu jdem – za cíly – které on nám vytýčil – v zájmu mocnářství – ochotni dát říši – – těžkých chyb Palackého – plného nezdaru jeho politiky – pomník Palackého – zářivým majákem – abychom se nedali na cesty násilí, bezpráví a křivdy!
Dr. Rašín:
Dr. Šubrt:
Dr. Groš: Výborně!
Dr. Špindler: Sláva! Sláva Kramářovi!
V. Hladík:
K. M. Čapek:
Min. Hussarek: Schluss?
Kn. Thun: Gott sei Dank!
Dr. Kramář (sestoupí s tribuny. Mladočeši chytají jej za ruce a tisknou mu je): Co říkal Hussarek?
Dr. V. Tille: Poslouchal jako pěna.
Dr. Kramář: Pánové, je to ohromný úspěch, že jsem sem Hussarka dostal. Příští věky to ocení. Ale rozsekal jsem to, co?
Dr. V. Tille: Rozsekal. Nebude promluveno větší řeči v celém dvacátém století...
Palacký: Včera mi dokázal ten mladý pán v Pantheonu, že celkem vzato, jsem byl v historii jakýmsi pošetilým břídilem, dnes mi tenhle mladý pán dovodil, že jsem jím byl v politice – řekli to oba hezky zabalené, pravda – ale pak mi není jasno, proč mi vlastně stavěli tenhle pomník... Teď jsou se mnou hotovi. Vrabci mohou si poskakovat po pomníku, aspoň tedy tohle – – a já – dotlím ve svém hrobě v Lobkovicích a zajisté bylo velmi zbytečno, že jsem přerušil svůj klid a vážil cestu sem... Kdyby i toto věděli pánové oni, našli by zajisté i třetí pošetilost u mně: že ještě v hrobě věřím v něco, z čeho jsem měl být již dávno vyléčen...

(Odchází do Lobkovic.)

8. července 1912.