I.

Pan Vočadlo: No, tak jsme to zas jednou slavně rozsekali!
Pan Opatrný: No, nerozsekali, to bych tak docela neřekl. Pováží-li se, že – –
Pan Vlk: Eh, copak, jaké žel Hlavní věc je, že tam nebudou ti rýpalové, ti realisti –
Pan Troníček: To Národní dobře řekly: Útok oposice je odražen.
Pan Boubínek: A hlavně tenhle doktor Bouček, ten by nám tam scházel! Pěkná slanina!
Pan Vočadlo: No, to si myslím. Však to pan starosta také řekl.
Pan Opatrný: Víte, to jeho podání k státnímu zastupitelstvu – to přestává všecko. Vždy je naše strana rozkřičena po celém světě jak parta zlodějů – ne, takhle se nebojuje.
Pan Vocilka: Prosím vás, všecko je závist. Všecko dělá závist. Já říkám, všecko je to ze závisti.
Pan Koníček: Moje řeč. Časy jsou zlé. A kde se nějaký ten halíř trhnout dá, každý ho rád trhne.
Pan Vlk: Eh, copak je v tom všem za smysl? Pořád se nám říká, že musíme být bohatým národem, a když takový český člověk k několika tisícům přijde – psí hlavu by na něj strčili! To je to naše vlastenectví. Kdyby to byl Němec, ani nehlesnou.
Pan Čepička: Dr. Kramář to říká dobře, že raději stojí proti nejukrutnějšímu cizímu nepříteli v boji, než proti všelijakým těm závistníkům domácím.
Pan Troníček: Já znal jednoho strýce toho doktora Boučka – docela hodný člověk to byl.
Pan Vocilka: Vidíte, a tenhle by utopil naše nejlepší lidí na lžíci vody.
Pan Boubínek: Říkám: pěkná slanina! Ale sebralo se jich proti nám! Realisti, klerikálové –
Pan Opatrný: Ale klerikálové ne, ti jdou přec s námi –
Pan Boubínek: Já vím, že ňáké náboženství člověk musí mít, tím se přec liší od hovada.
Pan Čepička: Proto se dal pan doktor Rašín znovu pokřtít –
Pan Vočadlo: To ne. On se jen přihlásil zas ke katolické víře –
Pan Vraný: Svornost, pánové, svornost! Nepřete se – –
Pan Čepička: Ale přestoupí-li přec žid ke katolicismu, musí býti pokřtěn. Ondy křtil náš pan farář Wassermanna, co má ten kšeft ve Vodičkové ulici –
Pan Vočadlo: Ale pan dr. Rašín nebyl židem, on byl jen bez vyznání – vy jste Wasserpolák, když tomuhle nerozumíte, pane Čepičko!
Pan Čepička: Vy jste Wasserpolák, pane, vy a celá vaše familie! Mluvíme zde o vážných věcech, a vy přijdete s takovou liguristikou –
Pan Opatrný: Ligurtikou, chtěl jste říci, pane Čepičko!
Pan Čepička: Však on rozumí, co jsem chtěl řic. Bude mi tvrdit, že byl pan dr. Rašín pohanem, ne? –
Pan Koníček: Prosím vás, nechte toho. To je neštěstím nás Čechů, že máte tyhle náboženské hádky takřka v krvi –
Pan Vlk: Hlavní věc je, že naše radnice šťastně vyšla z krise a bude čistá.
Pan Opatrný: No, pár rýpavých jazyků tam naleze přec.
Pan Kobližka: A co mohou rýpat? Ať se opováží! Nejsou naši lidé vlastenci? Nevylil by pan doktor Kramář za vlast svou krev až do poslední kapky? Netřímáme-li my všichni vysoko prapor svobodomyslnosti? Muže, jako je doktor Kramář, jsme dosud neměli.
Pan Koníček: Vede nás od vítězství k vítězství.
Pan Čepička: A takovou ozdobu dal naší Praze, tu vilu na Marianské šanci –
Pan Vraný: Tuze krásná věc. Ale zkusil pro to. Že prý si vzal architekta z Vídně a kdesi cosi. Pánové, já se přiznám bez mučení: chce-Ii má žena mít pořádný klobouk, objedná si ho z Vídně. Má tam modistku na Grabenu.
Pan Vlk: Jo, Vídeňáci mají chic.
Pan Vočadlo: Mají snad naše ženy a dcery chodit jako strašidla? Pánové, my už toneme v moři obmezeného nacionalismu, my nejsme fetišové, abychom se musili bát nepřátelského příboje, my už nekrvavíme si naše lebky vrážením do nerozborných zdí, my jdeme sebevědomě a opatrně cestou, na kterou nám náš zářivý jizerský granát svítí svým brunátným leskem –
Pan Opatrný (k panu Troníčkovi): Nepíše snad pan Vočadlo básně?
Pan Troníček (k panu Opatrnému): I ne, ale chodí s nějakým redaktorem z Národních Listů do hospody.
Pan Vočadlo: – a já věřím v tu zářivou hvězdu, a je-li muž v Čechách, o němž možno říci: kde jsme, tam nás dovedl on – je to dr. Kramář!
Pan Boubínek: A co to, prosím Vás, toho Masaryka a Boučka napadlo říkat, že se na radnici krade! A že jsou tam zloději?
Pan Vlk: Však z toho bude proces. Krade, kdo krade? Že se berou tuzery, je to něco zlého? Naposled snad nesmí někdo někomu už ani něco dát? Naposled budou takoví lidé už prohlížet kapsy, a stiskne-li někdo někomu ruku, podívají se, nezbylo-li v té ruce potom něco? Pěkné procesy! Chudák Březnovský byl popraven, že mu dali do stavení nějaké voňavky, chudák doktor Černohorský byl postaven na pranýř, že vzal mzdu za své namáhání! Pánové, to jsou mravy nekulturních divochů, ale ne slušných vzdělaných lidí! A to je ta morálka, to je humanita profesora Masaryka v praxi!
Pan Vočadlo: Ani kuře zdarma nehrabe.
Pan Boubínek: Pan profesor Masaryk zajisté také zadarmo nepřednáší na universitě.
Pan Čepička: Naše Praha zkvetá a roste – to nepopře nikdo. Na ten Obecní dům u Prašné brány se nadávalo, až se hory zelenaly, a ted tam chodí i ti největší rýpalové.
Pan Čepička: Však on také dr. Kramář říká, že český národ je ta nejnevděčnější banda na světě a že by raděj pracoval pro nějaké Bečuány.
Pan Kobližka: Pánové, ale jen přes naše mrtvoly se tam náš Karel Zlatoústý dostane! Až do těch hrdel a statků nedovolíme, aby on nás opustil a šel mezi Bečuány! Co on, to my a dokud v nás bude dech, musí dýchat také on!

II.

(Dr. Kramář přichází se svým štábem.)

Redaktor Hevera (k panu Kobližkovi): Doufám pane, že jste „on“ proslovil s velkým O?!
Pan Kobližka: Zajisté. Vždyť jsem hotov dát svůj život ve dne i v noci za Něho.
Redaktor Hevera: Dejte jen hlas, až přijdou volby.
Dr. Kramář: Pánové! Vlastenci!
Všichni: Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Děkuji vám za vaše uznání. Však člověk má jen to za svou těžkou práci pro blaho národa. Těší mě to tím víc, že dlaně, jež mi ten souhlas tleskají, jsou čisté dlaně mužů poctivých!
Všichni: Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Děkuji vám, pánové. Politická situace – a o té mluvím – je velmi zachmuřená. Neboť co říci, když universitní profesor – (Všichni: Hanba Masarykovi!) Ano, je to proti pánu bohu. Soudili jste a soud váš zaznamenají dějiny. Ano, co říci, když takový profesor, jenž si myslí, že má všechnu moudrost v pachtu a když takový graduovaný člověk, advokát –
Redaktor Hevera: Obhájce našeho nejúhlavnějšího nepřítele, Němce Kestřánka!
Všichni: Hanba jim! Hanba těm zrádcům národa!
Redaktor Hevera: Herben, Machar –
Všichni: Hanba jim! Stokrát hanba!
Dr. Kramář: Ano, pánové. Když už by člověk zoufal nade vším, v tom našem lidu, u vás, pánové, najde vždy – (Sláva!). Naše ruce jsou čisté a jenom poťouchlá závist může po nich házeti blátem. Jsem dalek toho, pánové, abych štval, vy víte, že já jdu na své soky vždy v rukavičkách, ale tolik musím říci – a zažil jsem již v politických bojích lecos – že něco tak sprostého a podlého se mi nepřihodilo. Znám dra Vejvara již padesát pět roků, v gymnasiu jsem sice neseděl s ním na jedné lavici, ale na universitě jsme byli spolu a jest-li kdo, pak já, pánové, mohu mu dát vysvědčení bezúhoného člověka. Já mu je dal a – za to pyká. Ne, že bral provise, pánové, všecko to by mu odpustili, ale že já mu vzdal čest, jíž zasluhuje. Pánové, to bolí. Nastavím svá prsa všem otráveným střelám. –
Redaktor Hevera (slzí): Pane doktore, pro boha, dosti, pláč mnou lomcuje!
Dr. Kramář: Děkuji vám a vás, Hevero, ujišťuji, že vím, na koho se mohu spolehnout. Tedy: o těch střelách jsem chtěl říci – ano – že jsou –
Redaktor Hevera: Otrávené.
Dr.Kramář: Ale dovolte a odpusťte – jaké otrávené? Co to povídáte? – Štít naší radnice je čistý a musí být čistý, neboť ona je hlavou království. A pan prof. Masaryk a pan dr. Bouček se mohou postavit na hlavu: naše zlatá Praha je a bude hlavou království! Zvolíme komisi, uvidíte, že nic nezjistí –
Všichni: Výborně! Sláva dru Kramářovi! Hanba zrádcům!
Pan Čepička: Jaká to krásná povaha, tenhle náš jizerský granát!
Redaktor Hevera: Mlčte, pánové!
Dr. Kramář: Hevero, co si to dovolujete?! Ten pán může mluvit, co chce –
Všichni: Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Děkuji vám, pánové. A ujišťuji vás, že mi váš souhlas není lhostejen. Nejsem zvyklý – a vy to dobře víte – strkat svou osobu do popředí, ale jsou chvíle, kdy člověk musí vystoupit a celé své já vhodit na váhu. Není mým zvykem mluvit o sobě, nic mi není tak dalekého jako autoritaření, jež se rozmohlo zvlášť u všelijakých universitních profesorů a Kestřánkovských advokátů – (Hanba!) – a nepovím vám zajisté nic nového, když vám vyznám, že mívám chvíle trpké zoufalosti nad stavem našich domácích věcí. Neboť jsou okamžiky v životě lidském – a vy mě znáte, pánové, že jsem člověk v bojích otužilý a lecos dovedu v našem veřejném životě spolknout, ale –
Redaktor Hevera (šeptem): Pane doktore, dovoluji si upozornit, že přichází právě pan starosta s těmi druhými.
Dr. Kramář: ano, abych tedy skončil. Mužové ti jsou zde. Jejich štíty jsou čisté jako jejich ruce, a já nevím, jak je uvítati jinak než
(vešel dr. Groš, dr. Vejvar, pan Červený, pan Seifert, p. Varvažovský a za nimi p. dr. Černohorský s p. Březnovským)
Dr. Kramář (volá hlasitě): Povstaňte pánové!
Všichni: (povstali).
Dr. Kramář: A to jsou lidé, po nichž se hází blátem, slinou, podezříváním. To jsou lidé, kteří vám jsou dokladem, jak umí být náš národ vděčný! Lidé, kteří jako já, utrácejí nervy a zdraví v službách národa –
Redaktor Hevera: Sláva dru Kramářovi! Sláva našim poctivým výtečníkům! Hanba zrádcům!
Pan Čepička: Pánové, přísahejme, že budeme třímati prapor, jak jej třímají naši výtečníci!
Všichni: Přísaháme! Sláva dru Kramářovi! Sláva našim výtečníkům! Hanba zrádcům!
Pan Čepička: začne zpívat, ostatní vpadnou:

Čehona byl občan pilný
vojín zbraní zastávej,
uměním a vědou silný –

Pan Boubínek (tiše k panu Vlkovi): Kdo to byl Čehona?
Pan Vlk (tiše k panu Boubínkovi): Občan pilný.
No, to je každý z nás a my všichni dohromady. A zásluhou našeho velikého Kramáře je, že se o nás zpívat už i v té hymně musí.

V říjnu 1913.