Sbor starců.

Pan Melounek: Ne že bych byl člověk pověrčivý, ale pánbůhví jsem rád, že máme ten rok třináct za sebou.
Pan Vočadlo: Jen co je pravda: ta třináctka se nevyznamenala. Obchody žádné, počasí špatné, ženu loupalo pořád v kříži, a já se nemoh někdy na nohy postavit.
Pan Pěkný: Zaplať pánbů, že se to aspoň v té politice vyjasnilo. Však se taky ten náš Kramář drží jako tigr.
Pan Koníček: Kluka mi dostal k magistrátu – je to hlava, jaké u nás dosud nebylo!
Pan Kačenka: A psí hlavu by na něho strčili – to má za to, že se tak pro národ dře.
Pan Koníček: Jako Havlíček. Taky z toho neměl nic.

V parlamentě.

Dr. Kramář: Nás máte jisté. Či jsme vás jen jedenkrát zklamali?
Hr. Stürgkh: Když je vás jen čtrnáct.
Dr. Kramář: Ale vedeme si, jako by nás bylo pět set.
Hr. Stürgkh: Kdyby vás bylo pět set! Anebo aspoň čtyři sta! Když je vás jen čtrnáct.
Dr. Kramář: Ale jsme jisti. Opustili jsme vás někdy? Nešli jsme pro vás vždy do ohně? Nenasadili jsme už tisíckrát mandáty své za vás?
Hr. Stürgkh: Ale když je vás jenom čtrnáct.
Dr. Kramář: Pravím vám: a chtěli jsme kdy něco od vás za své věrné sloužení? Něco totiž, co by mohlo pobouřit Němce?
Hr. Stürgkh: Pravda. Nic jste nechtěli, nic jsem vám nedal. Až na to vaše sekýrování jsem s vámi spokojen – ale sekýrujete: koncese, trafiky, místa, postupy – jako by vás bylo dvě stě. A když je vás jenom čtrnáct.
Dr. Kramář: A není lepší čtrnáct vrabců v hrsti, než sto holubů na střeše?
Hr. Stürgkh: No je. Ale kdyby vás bylo aspoň sto, bylo by to ještě lepší. Apropos: při té berní novele se existenční minimum 1200 K změnit nedá. Adije, milý doktore Kramáři!

V Klubu Čtrnácti.

Dr. Kramář: Pánové, měl jsem velmi důležitou konferenci s hr. Stürgkhem. Porada ta dotýkala se všech vitálních zájmů naší říše a musím říci, že hr. Stürgkh je státníkem neobyčejně loyálním. Uznal naši těžkou situaci v Čechách, ale ukázal také bez nadsazování na situaci svoji v parlamentě. Není pochyby: musíme hlasovat pro vládu.
Klub Čtrnácti: Jo, jo.
Dr. Kramář: Největší důraz položil hr. Stürgkh na existenční minimum berní novely. Totiž od těch 1200 K neustoupí vláda za žádnou cenu a není také naděje, že by došel zákon sankce panovníkovy. Budeme tedy bránit minimum 1200 K jako tigři.
Klub Čtrnácti: Jo, jo.

Po hlasování:

Dr. Kramář: Porážka, strašná porážka!
Hr. Stürgkh: Jaká porážka?
Dr. Kramář: No, odhlasovali existenční minimum na 1800 K! Zákon nemůže být přece předložen k sankci, vitální zájmy říše jsou ohroženy, nastane katastrofa – –
Hr. Stürgkh: l co vám napadá? Nic se nestane! Vždyť se nějak dohodneme. Buď přistoupíme na existenční minimum 1600 K, nebo na těch jejich 1800 K – proč by to nemohlo být?
Dr. Kramář: Ale já budu mít v klubu revoluci. Exponovali jsme se a teď nás vláda hodlá vlastně blamovat.
Hr. Stürgkh: Ale vždyť je vás jenom čtrnáct!
Dr. Kramář: Ano, čtrnáct. Věrných však jako paragrafy –
Hr. Stürgkh: Pravda, paragraf čtrnáctý je nejdůležitější ze všech v ústavě říše.
Dr. Kramář: Tedy přece nějaké uznání!

V Klubu Čtrnácti:

Jeden hlas: Parlament bude bezpochyby zavřen, co myslíte, páni?
Sbor: Jo, jo.
Druhý hlas: Stürgkh musí vládnout paragrafem čtrnáctým.
Sbor: Jo, jo.
Třetí hlas: Mně by to bylo milejší než tohleto nekonečné tahání! Když vládu platíme, ať vládne!
Sbor: Jo, jo.
Čtvrtý hlas: Jako s tou komisí v Čechách: nadávalo se na ni a teď jsou všichni s ní spokojeni.
Sbor: Jo, jo.
Dr. Kramář (vchází): Pánové, přicházím, z neobyčejně významné konference, kterou jsem měl s vládou. Vláda – i ten Hochenburger, pánové – uznává a cení vysoký význam našeho klubu a hr. Stürgkh mi vydal vysvědčení co nejloyálnější – ale musím vám oznámit, že se vláda rozhodla, nijak nestát tvrdošíjně na existenčním minimu 1200 K a že je ochotna ku kompromisu.
Dr. Koerner: Či-li, pánové, my jsme se exponovali pro nepopulární věc a jsme nyní blamováni.
Dr. Fiedler: Myslím, že vůči přáním vlády by bylo na místě více, abych tak řekl, kritické opatrnosti.
L. Čech: Ale, pánové, tohle je štípání vlasů. Já jsem sice obchodník, ale takové rýpání, ano, pánové, rýpání je to, nechápu. Děláme-li vládní politiku, tak dělejme vládní politiku.
Maštálka: Mělo by se brát už jednou trochu ohledu na dra Kramáře.
Dr. Rašín: Já myslím, abychom napřed vyslechli, co dr. Kramář míní a jak se sám na situaci dívá.
Dr. Kramář: Moje mínění, pánové, jest, že se sice krásných slov hr. Stürgkha nenajíme, ale že také není důvodů, abychom prováděli neloyálně nějaké intriky proti vládě. Vy víte všichni, že vedoucí myšlenkou našeho klubu jest trpělivost a my musíme při ní stát, ať se děje cokoliv. Vy víte, že v posledních letech nejen politika vnitřní, ale i zahraniční dělá vše, co by nás mohlo, mělo i musilo vyprovokovat a naši vůdčí ideu, trpělivost, zabít – že jsme, pánové, obstáli, vyprovokovat se nedali a svou politiku nezradili, je velikým důkazem našeho státnického vypjetí.
Maštálka: Tohle je velmi správné.
L. Čech: A navrhoval bych, abychom na té cestě také vytrvali
Dr. Kramář: Velmi dobře. Kryje se úplně s tím, co bych navrhoval já.
Dr. Fiedler: Ale myslím, že by se mělo hr. Stürgkhovi vysvětlit, že nesmí takto podřezávat lávku, na které sedí.
Dr. Koerner: Shoduji se. Říci Stürgkhovi, že nesmí svou vládní stranu takto blamovat před voličstvem.
Dr. Kramář: Pro mě a za mě – řeknu mu to.
Maštálka: Kramář je dnes velmi smířlivý.
Dr. Kramář: Tedy usneseno?
Sbor: Jo, jo.
Dr. Kramář: Maštálko, pojď se mnou, ať to vypadá jako deputace. Je to zatracený život!
Maštálka (těší ho): Počkej, až umřeš, uvidíš, že se nebudeš nikde tak mít, jako jsi se měl na tomto světě.
Dr.Kramář: Co?

U ministrpresidenta.

Dr. Kramář: Maštálko, mlč, já už mu to řeknu a hodně jadrně.
Hr. Stürgkh (vcházeje): Košamstr dýnr, pánové! Má úcta!
Dr. Kramář: Máme to zimy!
Hr. Stürgkh: Já měl ráno na okně -5° Reaumura.
Maštálka: A ve Španělsku leží sníh a v Rusku taky. A u Oděssy prý sežrali vlci dvacet lidí, jen prý z nich kosti zbyly.
Dr. Kramář: Maštálko, mlč! – Jo, jo, máme to zimy!
Hr. Stürgkh: A minulé leto nestálo také za nic.
Maštálka: To je pravda, nestálo.
Hr. Stürgkh: A můžeme říci, že jsme se v letě neohřáli už nějakých pět roků.
Dr. Kramář: No, na Krymu si nemohu stěžovat na chladna.
Maštálka: Ano, pět roků. Já nosím teď i v červenci a srpnu vlněný tricot. Člověk nemůže být dost opatrný.
Dr. Kramář: Tak zas půjdem. Abych nezapomněl, Excelencí, mám v klubu revoluci – však jsem vám to prorokoval. Musíte vzít na nás trochu ohled.
Hr. Stürgkh: Ale vždyť je vás jenom čtrnáct! A rámusu děláte, jako by vás bylo dvě stě. Hochenburger vydá výnos – vy mi hned děláte rozklady; jmenuje soudce v Čechách – děláte mi rozklady; zeptám se vás, co je s těmi pražskými skandály – děláte mi rozklady; vměšujete se do soudních řízení, šturmujete, kdejaké ministerstvo, k vůli personaliím vašich straníků – jak říkám, neříkal bych pranic, kdyby vás bylo sto, dvě stě – ale vás je jenom čtrnáct! (Jemně a otcovsky): Pánové, musíte mít jasno v hlavách, musíte se dívat na stav věcí trochu státnicky. My chceme od vládních stran jen odanost a důvěru, nic víc. Myslit nepotřebujete, vláda myslí za vás – tedy jen jasnou hlavu, čistou hlavu, nic. Adije, pánové! (Odejde.)
Dr. Kramář: Maštálko, Stürgkh má pravdu.
Maštálka: Jo, jo.
Dr. Kramář: A co to myslí s tou čistou a jasnou hlavou? Řeknem to Rašínovi.
Maštálka: Povíme mu to. Stürgkh klade na to, zdá se, velkou váhu. Je to jeho kondice sinek ván on.
Dr. Kramář: Co?

Na klinice prof. Kukuly.

Dr. Rašín: Doufám, pánové, že jsme zde všickni?
Hlas z Klubu Čtrnácti: Vůdce chybí.
Jiný hlas: šel se dívat na Marianskou šanci.
Dr. Rašín: Není ho tu zapotřebí.
Maštálka: Dr. Koerner tu není.
Dr. Rašín: Zase taková oposice!
Hlas: Povídal včera, že má píchání.
Maštálka: Však rozumíme, když mohl přijít dr. Fiedler –
L. Čech: Dr. Fiedler dělá aspoň loyalně oposici. Mluví sem tam, ale konečně jde s námi přeci.
Dr. Fiedler: Děkuji.
Dr. Rašín: Pánové, pan prof. Kukula jako úvodem k tomu, co přijde, poví nám pár slov o chirurgii.
Prof. Kukula: Slovutní paní poslanci! Chirurgická věda učinila v posledních dvaceti letech ohromné pokroky. Možno tvrditi, že vnikl-li kdo do tajemné dílny přírody, je to chirurg. Staré Hippokratovo ferrum sanat je vítězným emblemem moderní vědy lékařské. Jako sadař o stromek pečuje chirurg o lidské tělo: uřízne-li větev, uřízl ji proto, že byla chorá a strom je mu vděčen, raší vesele a tím větší silou a dá početnější užitek, než dával dříve. My řezáme choré údy, my dosazujeme chudobu krve, my přenášíme kůži s individua na individuum a dáváme jí domovské právo tam – a nejen to: my odstraňujeme vše, co organismu je na závadu, co škodí jeho prospěchu, ať se to jmenuje sarkomem, rakem, žlučovým kamenem – – či mozkem. Ano, slovutní pánové, pan dr. Rašín mě již zpravil o účelu vašeho dnešního příchodu sem a buďte ujištěni, že jsem vám s radostí k službám.
Dr. Rašín: A já dodávám k nabádavým slovům pana profesora jen toto: Hr. Stürgkh, jak mi přítel Maštálka dosvědčí, řekl mi při poslední konferenci, kterou delegáti našeho klubu, pp. Maštálka a Kramář s ním měli, že naši politikové trpí těžkostí hlav. Že státník musí mít hlavu lehkou a čistou. Byla to veliká pravda a litujeme, že hr. Stürgkh ji nevyslovil již dříve. Čemu se mohlo předejít, kde jsme mohli, pánové, již všichni být! Podívejte se po tom našem Rakousku: politika vnitřní i zahraniční je řízena hlavami vesměs lehkými a je to přirozené, lehký kůň snadněji letí a lehká hlava je přístupnější všemu, co se jí podává. Víte z fysiky, že kde je jedna věc, nemá věc druhá na tom místě místa. A chceme-li to někam přivést, musíme se podvolit rakouskému slohu: mozek byl považován za centrální místo myšlenek a není to správné. Člověk se mýlil a mýlí – mozek je obtíží hlavy a závadou úspěchu. Moderní věda to dokazuje. S těmi kilogramy v lebce se člověk u nás ani hofrátem nestane, natož ministrem! Proto jsme tady, pánové!
Klub Čtrnácti: To je pravda, jaktěživi to nikam takhle nepřivedem!
Maštálka: Stürgkh nám to taky výslovně řekl.
Dr. Rašín: Pánové, chce-li člověk lehce plout, musí odhodit zbytečnou přítěž – my už odhodili všechno možné: přesvědčení, starožitné pojmy o cti, o hrdosti, my vylodili i takové balasty jako byl tak zvaný smysl našich dějin – odhodlejme se k poslednímu, zbavme se toho, co je v našich hlavách zbytečno, ba, přímo škodlivo – zbavme se mozku! To je nová era strany, která tím nastane a uvidíte, jak Čechy budou jinak vypadat, až se tato operace provede s důsledností až do posledního stoupence!
Dr. Fiedler: A je to bezbolestné?
Prof. Kukala: Jako byste si nehet dal uříznout nebo kuří oko! Lebeční kost je beztoho Přírodou rozdělena na polovice, jež zasahují ostrými palci v sebe, otevřeme je jako skořápku a zavřeme potom zrovna tak, jak byly před tím – a úplně bezbolestně. Horší bylo vyjímání páteře –
Dr. Tobolka: Ah, v redakci Národních Listů, tenkrát, když jsme je koupili –
Dr. Rašín: Žurnalistům jsme mozek nechali, tam se jednalo jen o páteř. Neboť žurnalista musí být svižný, ohebný a taková páteř vadí, jakoby měl člověk pravítko v hřbetě. Mozek jim necháváme, protože nemají vyších aspirací – kdo však ty aspirace má, a vy víte, že jsme v Rakousku –
Maštálka: No, což? Dáme si tu zbytečnou věc vyndat!
Dr. Rašín: Kdo by se ovšem chtěl spokojit být jen tím, čím je –
Sbor Čtrnácti: I ne, jsme všichni při tom návrhu jednohlasně!
Dr. Rašín: Pro vědeckou kariéru se doporučuje ovšem obojí. Na příklad pro universitu. Podívejte se na dra Arne Nováka, dal si vzít, než vstoupil do Národních Listů, páteř, ale hned také i mozek. A viděli jste, co dovedl u nás! Bohužel, že vzetím mozku dostavily se i aspirace: chtěl větší honoráře a kdesi cosi – a to jsme nemohli potřebovat. Má dnes v lebce dva litry mýdlových bublin – uvidíte, kam to přivede!
Dr. Fiedler: Ale nezmizí nám pak vedoucí idea naší politiky?
Maštálka: Trpělivost? Jistě ne. Tu jsme měli, máme a budeme mít vždycky. A co potřebujeme víc?
Dr. Franta: A je skutečně záruka, že nebudeme nikdy mozku potřebovat?
Dr. Rašín: Pánové, potřebovali jsme někdy vůbec něco z toho, co jsme odhodili? Nebylo nám vlastně závadou, že jsme se toho nezbavili již dřív? Potřebovali jsme vůbec myslit? Myslí se vůbec v Rakousku? Je tu někde stopy po nějakém mozku?
Dr. Fiedler: Nechme disputu. Ale rád bych věděl, co bude s drem Kramářem?
Dr. Tobolka: A s Koernerem?
Dr. Rašín: Dr. Koerner, pánové, vzdává svou nepřítomností se všech aspirací a dr. Kramář? Ujišťuji vás, že už dávno nemá ani mozek ani páteř.
Maštálka: Je nám příkladem a vůdcem jako vždy. Tedy k dílu! Pane profesore, prosím!
Prof. Kukula: Prosím, pane poslanče, račte se posadit sem do té židle! V minutce jsme hotovi!

Sbor starců.

Pan Melounek: Naše strana provedla velkou vnitřní reorganisaci, teď to půjde.
Pan Vočadlo: Jak dlouho to trvalo u vás?
Pan Melounek: Ani minutu. Profesor prý se tam jen kouk a hned zas mi lebku zavřel.
Pan Pěkný: U mne taky tak.
Pan Koníček: A slyším, že to takhle šlo po Čechách všudy. Málo toho nabrali ti doktoři! Che, che, che!
Pan Kačenka: Purkmistři, si dali brát i páteře, vadí prý jim při průvodech o božím těle, nemohli prý se dost ohýbat, no, teď to půjde.
Pan Koníček: A víte, dobře je to, že se naše strana připravila takhle pro ten rok 1915. Aspoň vyjdeme teď dobře s našimi duchovními vrchnostmi.
Pan Melounek: A co se tak stane s tím, co nám vybrali z těch hlav?
Pan Pěkný: Prý to koupil Staněk pro agrárníky, vyvezou to na pole – –
Pan Kačenka: No mnoho toho nebylo. Napálili se páni agrárníci! Cha, cha, cha!
Pan Koníček: Vidíte, jaký státník je ten Kramář! Jak je napálili Cha, cha, cha!
Sbor starců: Cha, cha, cha!

21. ledna 1914.