Předehra.

Dr. Tobolka: Kaizlovy Paměti budou trefou prvního řádu, pane doktore! Ukázat jednou mladočeského positivního politika, který se stane ministrem, ukázat jej v plné práci, jak se stará o každičkého úředníka od praktikanta až k finančním radům, jak vyběhává zlaté záslužní kříže, tituly císařských radů, slovem: jak hojí všecky ty bolesti českého národa, dále jak diplomaticky vystupuje vůči ministrům druhým, jak vede na provázku svého šéfa, ministrpresidenta, jak se drží při audiencích na místech nejvyších – pane doktore, nic tak nepodepře naši svobodomyslnou stranu jak vydání těchto Pamětí –
Dr. Kramář: Ano, o Kaizlovi možno říci, že inauguroval jaksi naši nynější politiku. A nesmíte zapomenout, že jsem já byl tehdy rádcem jeho.
Dr. Tobolka: Rozhodně, rozhodně. Abych mluvil upřímně, budou Paměti ty vlastně podstavcem, na němž se zdvihne pomník váš, pane doktore, jako největšího českého politika –
Dr. Kramář: Dám vám s radostí všecky dopisy, které od Kaizla mám, Pacák bude mít také něco a Vladimír Škarda ať vám dá, co má po bratrovi. Škardovi zvlášť psal Kaizl velmi důvěrná psaní, víte. Škarda mu držel na uzdě Národní Listy, jemu tedy psal všecko ze zákulisí politiky, doufám, že to Škarda zachoval a nespálil, jak mu vždy úzkostlivý Kaizl nařizoval – –
Dr. Tobolka: Přece nebude pálit takové historické dokumenty! Dopisy od ministra!
Dr. Kramář: Něco bude také v pozůstalosti Heroldově. Hleďte, abyste dostal každý kousek papírku, jako dení poznámky – Kaizl si znamenal všecko – a ty musíte doplnit, vypátrejte každé jmeno, o které šlo – ať je to dokonalým a úplným souborem činosti Jana Křtitele naší dnešní politiky. Víte, politikem velké linie Kaizl vlastně nebyl –
Dr. Tobolka: Vím, vím, politik velké linie přišel teprv potom... Přičiním se, abyste byl spokojen, pane doktore, a děkuji vám za vzácné pokyny...
Dr. Kramář: A potom by se mohly vydat zápisky Penížkovy... Má záznamy o všelijakých audiencích... o čelných lidech naší nynější politiky... sám jsem mu lecos vypravoval... i vtipy moje si zaznamenal...
Dr. Tobolka: Vydáme to, vydáme rozhodně...

Jednání prvé.

(Po procesu Švihově.)

Dr. Kramář: Velectění přátelé, sešli jsme se, abychom oslavili veliké vítězství. Takhle, pánové, žádná strana na světě nerozdrtila své odpůrce, jak my to dokázali. Strany národně sociální dnes není.
Dr. Tobolka: Výborně! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Děkuji vám, pánové! Naše vlastenectví prošlo těžkou zkouškou a obstálo ji s prospěchem výtečným. Situace byla zlá, velmi zlá. Vy víte, míním aféru s penězi z disposičního fondu. Pánové, co se mne týče – a vy víte, že jsem v těchto věcech velmi úzkostlivý – vyznám, že nijak bych se nerozpakoval, též kolega Fořt je téhož mínění, vzít peníze od vlády na prospěch naší věci. Máme-li vládu hájit a jí sloužit, ať platí! Vždyť jsou to peníze našich poplatníků, tedy peníze české.
Shromáždění: Výborně! Ano, české peníze! Ať se vrátí zase do Čech! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Ale národ tomu nerozumí. Národ je jako malé dítě. Nemá smyslu pro moderní politiku velké linie – situace naše byla tedy velmi prekerní – co jsme měli dělat? O stycích Švihových s policií věděli jsme už od roku 1911. A to byl náš disciplinovaný vlastenecký cit, který nám tehdy kázal mlčet, ba uzavřít s národními sociály kartel a pochvalovat si zvolení Švihovo za poslance. To je to pravé akordované vlastenectví, jež je řízeno vyšími politickými ohledy –
Shromáždění: Výborně! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Ano, pánové! Politik velké linie je jako kovář, který má železo v ohni a čeká, až změkne. A já vám přísahám, pánové, že by byl klid ještě dnes – kdyby se naše strana nebyla ocitla právě v té situaci. Národ je jako bestie: čas od času je nutno dát jí maso a krev – a tu se ptám, pánové, měli jsme dát naši stranu, tu stranu s takovou námahou, s tolika penězi – vždyť jen za Národní Listy a jejich redaktory dali jsme 1,700.000 K – a s tolika starostmi vybudovanou? Měli a směli jsme dovolit ji zničit?
Shromáždění: Nikdy ne! Dobře jste to provedli!
Dr. Kramář: Děkuji vám, pánové! Váš souhlas je mi hlasem lidu a bude nám všem posilou a pobídkou, jít po nastoupené cestě dál!
Shromáždění: Výborně! Jdeme za vámi! Třímejme ten prapor dál!
Dr. Kramář: A teď, pánové, dovolte, abych přešel k jednotlivostem celé bitvy. Nekonečným díkem je zavázána strana naše paní Voldánové. Hle, neznámá dosud žena z lidu stojí na prvém místě mezi českými ženami –
Shromáždění: Sláva Voldánce!
Dr. Kramář: I její vlastenecký cit je na vlas tak disciplinovaný jako náš. Od roku 1911 věděla všecko, znala styky Švihovy s Klímou, ale cit ten držela na uzdě – na vlas jako my. Až bylo potřebí, až byl čas nejvyší. Pánové, je to vzácná žena! Představte si, že by byla vynesla celé tajemství již roku 1911 – byla by nám zabila kartel^[1] a strana naše mohla být pochována. Představte si, že by byla prozradila všecko roku 1912 nebo 1913 – co bychom s tím byli dělali? Mohli jsme to potřebovat tenkrát?
Shromáždění: Nemohli! Sláva Voldánce!
Dr. Kramář: Vidíte, pánové, a před tím národním soudem, když ta paní začala: „Dnešní má výpověď je konečně ulehčení mému svědomí, abych se zbavila nejistoty, ve které už tak dlouho jsem“ – když tenhle disciplinovaný a řeknu akordovaný vlastenecký cit takto vytryskl – pánové, já slzel, ano, zaslzel jsem nad tím, neb vím, co to je, mlčet takhle po čtyři roky – a nestydím se za ty slzy!
Shromáždění: Sláva dru Kramářovi! Výborně! Ať žijí jeho šlechetné slzy!
Dr. Kramář: A všimli jste si jak ta šlechetná žena vyznala doslovně: „Těch špiclů je tam ovšem víc, ale, prosím, to nechtějte na mně vědět!“ Pánové, měl jsem dojem, že by i ty byla jmenovala, že bychom rázem byli mohli vybrat celé policejní hnízdo – ale nám šlo jen o Švihu a proto jsem jí řekl: „Zajisté, že nikoliv.“ Myslím, pánové, že jsem jednal čestně.
Shromáždění: Zajisté! Tak jest!
Dr. Kramář: Jsou to konečně také lidé, a ubozí lidé – nač jim ničit tu zoufalou existenci? A potom: vlastenecký cit musí být disciplinován: akorduje se Šviha, tedy sem se Švihou – co je nám po všech těch druhých špiclech? A tak myslím, že mluvím ze srdce všech, když vás vyzvu, abyste té vlastenecké ženě provolali upřímné: Sláva!
Shromáždění: Sláva Voldánce! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: A sláva i těm druhým bojovníkům! Našemu seniorovi dru Serváci Hellerovi, dru Rašínovi a zvlášť tady panu Sísovi a Vejvarovi!
Shromáždění: Ať žijí! Sláva jim!
Dr. Kramář: Ale nejvíce, pánové, děkuji našim satirikům a humoristům, kteří svými duchaplnými poznámkami provodili děj této veliké chvíle. Míním našeho nedocenitelného Zevlouna a toho dra –áčka, při jehožto vtipech jsem se mohl sám – a já se vyznám ve vtipech, pánové! – smíchem rozsypati Ten „bílý slon“ mincovaný na Masaryka – pánové, takových vtipů český národ dosud neměl. Velké afery mají velké Homery!
Shromáždění: Ať žijí! Ať žijí všickni! Sláva jim!
Dr. Kramář: Tím končím. A nyní, přátelé: Na zdar naší další cestě!
Shromáždění: Na zdar! Ať žije dr. Kramář! (Rozcházejí se.)
Dr. Kramář k dru Rašínovi: Ten rejpal Bouček teď v tom sedí a Masaryk si taky musil smočit – teď to má, a to mě těší nejvíc.
Dr. Rašín: Chytli se – teď dají pokoj s disposičním fondem, radnicí, Grošem, Nuslemi, Vršovicemi atd.
Dr. Fiedler: Masaryk vlastně –
Dr. Kramář: Toť se ví, Fiedlere, vy zas přijdete s tím svým „vlastně“ – snad má pravdu naposled?
Dr. Fiedler: Vždyť já –
Dr. Rašín: Masaryk má pravdu a my máme recht.

Jednání druhé.

(Paměti Kaizlovy.)

Dr. Kramář: Ježíšmarjájosef, co to ten pošetilec Tobolka proved! Pro Krista pána, to je nemehlo! A tohle jsme si zvolili za poslance!
Dr. Rašín: Co se stalo?
Dr. Kramář: Podívejte! Neue Freie Presse! Neue-Frei-e Pres-se!! Úvodník: Kaizlovy memoiry! A tady překlady: jak se stará o úředníky od praktikanta až k finančnímu radovi, jak vyběhává záslužní kříže, bojuje o tituly císařských radů – blamuje Thuna, vynáší věci z audiencí – a ta omáčka Neue Freie Presse k tomu! Jsme blamováni, jsme zabiti – zatracený člověk, ten Tobolka!! A s takovými pomocníky má člověk dělat positivní politiku!
Telefon: Cilink! Cilink!
Dr. Kramář: Halo! – Kdo tam? – Zde dr. Kramář. – Dobrý den, Penížku! – Co je ? – – – – – – – – – – Všecky vídeňské listy? – – – – – – – – – A taky zahraniční? – – – – – – – – – – – – – – To je hrozné – – – – – – – – – – – – – – – – – Od Bílé Hory nás nemohl potkati větší malér – – – – – Do kabinetní kanceláře výtah? – – – Já vám říkám, Penížku, mně je z toho zle, mé nervy to nevydrží – – – – – – – – – Eh, Tobolka je durak, to říkám vždy – – – – – – – – To se dalo čekat, že si toho také všimne – – – říkám vám, nejraději bych vším sek a odejel na Krym! – – – To je proti pánubohu, takový hlupák! – – – Já nevím, nevím, jsem nemocen. S bohem! – –
Telefon: Cilink! Cilink!
Dr. Kramář: Penížek telefonuje... Vídeň je vzbouřena... Němci ty Paměti vyšrotovávají důkladně... kde jaký plátek, všude: Kaizlovy memoiry... říkám vám, Rašíne, jsme hotovi, na dobro hotovi...
Dr. Rašín: No, přečkali jsme horší věci –
Dr. Kramář: Horší? Rašíne, vy nerozumíte politice za mák. Kdyby to bylo doma – tu dovolte a odpusťte: dovedu naším národem už orat a vláčet – – ale ve Vídni! Zbouřit Němce, zkompromitovat Thuna, vydat na pranýř řadu jiných lidí, a hlavně: Nemáte ponětí, jak jsou pro tyhle věci nahoře citliví... Ponětí nemáte... Všecko prominou – jen ne indiskreci. Spíš velezrádu. Andrassy, náš Pacáček, víte – jen ne žvanit... Já bych toho Tobolku roztrhal.
Dr. Rašín: Ale povídal mi, že jste jeho plán schválil a sám jste mu půjčil dopisy Kaizlovy –
Dr.Kramář: Já?! Já že bych?! Ale dovolte a odpusťte –
Dr. Rašín: Řekl mi to.
Dr. Kramář: To je bezpříkladná opovážlivost! Nejsem politické nemluvně, abych nevěděl dosah takového činu! Promluvím s ním. A víte, neříkal bych nic, ale že mne osobně ve Vídni zkompromitoval, že uveřejnil ty Kaizlovy posudky o mně – to je proti pánubohu! Že jsem druhý Vašatý a to, že Kaizl vytýká, že jsem nazval trojspolek obehraným klavírem a že ohrnuje nos nad mým článkem ve francouzských novinách – ne, s tím Tobolkou nelze pracovat! Ten člověk se musí vzdát mandátu!
Dr. Rašín: A potom půjde a bude slepičit všecko o naší straně, jak to proved realistům! To nejde.
Dr. Kramář: Prosím vás, mně je nevolno. Mně je zle. Mé nervy! Mé nervy! Musím se položit! Přiveďte mi sem Tobolku zítra – nebo ne: pozítří! Pá!

Jednání třetí.

(Výslechy.)

Dr. Kramář: v posteli.
Dr. Rašín s drem Tobolkou vcházejí.
Dr. Tobolka: A pak vám vytýkají, pane doktore, nedostatek českosti. A vy jste přec tak český člověk! Neboť spadne-li český člověk do nepříjemné situace, jde a lehne si do postele!
Dr. Kramář: Dovolte a odpusťte, Tobolko, má to být vtip? Vůbec se vám, člověče, divím, že mi jdete na oči!
Dr. Rašín: Chtěl jste s ním mluvit o těch Pamětech Kaizlových!
Dr. Kramář: Nepamatuji se.
Dr. Tobolka: Slyšel jsem, že jste se tuze rozhořčil – ale dovolte, pane doktore, abych vám připomněl, že jste myšlenku vydání jejich schválil –
Dr. Kramář: Já?! Dovolte a odpusťte: to je proti pánubohu!
Dr. Tobolka: Sám jste mi dal k disposici listy, které jste od Kaizla dostal, a poradil mi, abych se obrátil i na Škardu –
Dr. Kramář: Já?! Dovolte, co to básníte?!
Dr. Tobolka: Na Škardu, Pacáka, Herolda –
Dr. Kramář: Herold přec umřel –
Dr. Tobolka: A vydání těch Pamětí mělo být podstavcem pomníku –
Dr. Kramář: Nepamatuji se, absolutně se nepamatuji.
Sluha z redakce Nár. Listů: Má hluboká úcta, milostpáni! Pan redaktor se ptá po zdraví milostpána a mám vyřídit, že dr. Stránský v Lidových Novinách do milostpána bije a Venkov že vyzývá p. dra Tobolku, aby se vzdal mandátu –
Dr. Kramář: Že je dobře.
Sluha: Pan redaktor se ptá, jak má odpovídat –
Dr. Tobolka: Odpovím sám. Budu Kaizla hájit.
Dr. Kramář: Stránský! Rejpal! Že to přenechávám redakci.
Dr. Rašín: Odpovíme, bude-li se nám chtět.
Sluha: Má hluboká poklona, milostpáni! (Odejde.)
Dr. Kramář: Tobolko, Tobolko, co jste mi to udělal! Jsem blamován, jsem zničen!
Dr. Tobolka: Ale, pane doktore, vy sám –
Dr. Kramář: Nepamatuji se.
Telefon: Cilink! Cilink!
Dr. Kramář: Rašíne, jděte k telefonu! Já nemohu.
Dr. Rašín: Haló! Zde dr. Rašín. – – Dr. Kramář je nemocen, pane Penížku – – jen mluvte, řeknu mu všecko – – Němci že bijí do Thuna – – do instituce českých ministrů – – Kaizlovy memoiry chtějí vydat v německém překlade ve 100.000 exemplárech – – aby prý německý lid viděl – – rozhořčení na místech nejvyších.
Dr. Kramář: Ježíšmarjá! Ježíšmarjá!
Dr. Rašín: Penížek se dále ptá, nebylo-li by na čase, aby právě nyní vyšly i jeho memoiry –
Dr. Kramář: Ať mi dá pokoj! To slovo memoiry nemohu už ani slyšet!
Dr. Rašín (do telefonu): Nic, pane Penížku, ani pomyšlení! Konec!
Telefon: Cilink! Cilink! Cilink!
Dr. Kramář: Taková blamáž! Takové fiasko positivní politiky!
Dr. Rašín: Ale ve Vídni přec vědí, že jste integer vitae, že máte vždy vyčištěné nehty a nesešlapané kramfleky –
Dr. Kramář: A ta volba na Litomyšlsku přede dveřmi! Máte nějaký šlágr? Kde kdo do nás bije, positivní politika naše bankrotuje – co dělat?
Dr. Rašín: Pardon – což pak nemáme akordované vlastenectví? A disciplinovaný vlastenecký cit?
Dr. Tobolka: Výborně. Rozumím.
Dr. Kramář: Nechápu, oč se jedná...
Dr. Rašín: Nemohla by Voldánka, když má ještě řadu všelijakých těch špiclů a všelijakých jiných vědomostí u ledu, s něčím vyrukovat?
Dr. Kramář: Nechápu ještě –
Dr. Rašín: Uvidíme!
Hlas bubnu z ulice: Bumbum bumbumbum! Trrrrbumbum!
Hlas dra Semeráda z ulice: Vážení kolegové lékaři! Vyzývám vás já a všichni, kdož jsou tuto se mnou, abyste neprodleně vstoupili v řady naší národní strany svobodomyslné! To je strana ze všech stran nejstranovatější, strana státníků, diplomatů, politiků velké linie! Vážení kolegové, vstupte do ní! Ona jediná disponuje radnicemi, místy, ona jediná je s to vymoci zásluhám patřičná vyznamenání! Vážení kolegové, čím dřív, tím líp! Ona je stranou lidí nejlepších, nejčestnějších, v pravdě vlasteneckých! Vážení kolegové-lékaři – Rrrrr-bum bum bum!
Dr. Kramář: Přátelé, takovýhle vývoj mě smiřuje se vším! Národ nás uznává a cení a dokud je národ za námi – co může znamenat zášť i takového listu jako je Neue Freie Presse? Tobolko, obhájím i já Kaizla – a sice v delegacích. Byl mým přítelem – obhájím jej... (Vstává z postele.) A s tou Voldánkou, Rašíne?
Dr. Rašín: Řekl jsem, disciplinovaný a akordovaný vlastenecký cit nás neopustí: mám dokument o poslanci Vojnovi –
Dr. Kramář: Do listu s ním! ať národ vidí, že jsme lidé nejlepší! Jak bylo dobře, že jsme tehdy nevyrukovali se vším najednou!
Z venku doznívá buben: Bumbum bumbum trrrrr...

27. května 1914.