II. Doslov

psaný 28. října 1919, ve chvíli, kdy se dokonal prvý rok naší samostatnosti.

Podávám veřejnosti knihu dávných útoků a bojů. Co bylo mým snem, mou touhou – je dnes skutečností.

Má ta kniha právo na život? Má. Jest historickým dokumentem.

Ti, proti kterým bylo útočeno, změnili se ať dobrovolně a z přesvědčení, či necessitate coacti, a jsou tedy tam, kde jsem je chtěl mít – proto jsem jim mohl v změněných poměrech podat ruku. A vím také, že rány moje z těch dob – a rány ty byly tenkráte upřímně míněny – dnes nebolí.

Boje jsou dobojovány vítězně – dnes jest na nás stavět. Jsme nositeli svých dějin a zodpovědní za dnešek těm, kdož přijdou po nás.

Knížka tato náleží tedy historii a literatuře – aspoň jako dokument.