Z života prózy a bodláčí
když sobě’s na Parnas vyšel,
zbožný-lis a když ti nestačí,
aby tě pán Bůh jen slyšel:
když děvče švarné máš jako květ
a když si pýcha tvá žádá,
aby se dověděl celý svět,
že ti dá hubičku ráda:
bez srdce ukrutné děvče-li,
v podpatky tebe si lepí,
chceš, aby všici to věděli,
že je tvé štěstí na střepy,
když ti do kadeří prvá šeď
vplížila krokem se hadím,
kdekdo nech pomůže tobě teď
plakat nad ztraceným mládím.
dvojité veselí nadchne tě,
a bol se nese tak krásně,
jen když jsou dobráci na světě,
dobráci, kteří čtou básně.
Něžnosti jadérka v život strou,
nejsou to tykve jen prázdné,
dobří ti lidé, co verše čtou,
Bezruči Petře, ty blázne,
možná, když časem tvé písně čtou,
tep srdce v okamžik ztichne,
podepře v dlaň čtenář hlavu mlou,
potichu do řádků vzdychne:
Jak hasnou beskydští gorali
za zvuku veršů tak krásně:
co chceš, ty rapsode zoufalý?
Jsou lidé, kteří čtou básně.