Pod černým borem, kam přilehla víska,
grunt Černých, kde od nepaměti žili,
vždy jeden rod - do lesa zahýbal se.
Vždy z vesny v zemi rozhodili zrní
a v červenci je svezli do stodoly.

Jich nedaleko horský mlýn svou píseň
vždy stejně sladkou, stejně klidnou šuměl,
a zvečera hleděla do potoka
mlynáře Chylka divukrásná dcera,
jak cigánka a ztepilého vzrůstu.

Za hranicí se panské táhlo pole.
Jak povídají, král se špatně vyspal
či těžko kýchl - zaduněly bubny.

V boj táhla mládež, v boj šel Josef Černých.
(Dej císařovi, co je císařovo -
děl Židů prorok) - po něm nalévali
to v mladé duše kantoři a kněží.

Zem horká byla, sklonily se klasy,
syn v poli, málo dělných bylo rukou,
tu ráda přišla mlynářova dcera
na pomoc Černým, vždyť beztoho jednou...
Žal otec s matkou, vázaly a kladly
děvuchy Černých s mlynářovou dcerou.

Tam za hranicí na tom dlouhém poli
hvízdaly kule, srazily se řady.

Tam na tom poli padl Josef Černých
ten den, kdy doma dokonána práce,
kdy lehly klasy, kdy naň vzpomínali
rodiče, sestry, šátek sešinula
kdy s temných vlasů, dívala se teskně
v dál divukrásná mlynářova dcera
a prsa sladkou vzdýmala se touhou.