Než v Dombrové do roka školu mi vezmou,
já biju na zvon : Dombrová, Dombrová!
Než o míli na západ pošinou mez mou,
rok poslední, co jsi má, rozhoupám zvon:
Dombrová, Dombrová!

Zástava z cimbuří kácí se. - Z dolů
motyk a kladiv zní hučivý tón.
Kde jste kdo na stráži ? Čepice přes uši dolů,
budí vás ze spánku prokletý zvun :
Dombrová, Dombrová !

Cos hořkého skočilo mi v oči obě.
Zvon zvoní temně. Dombrová, Dombrová!
Až půjdu z Ostravy, vyhnu se tobě.
Zcizilas se mně, Dombrová, Dombrová!

Do půlnoci hučí zvon, neštěstí věstí.
Kdo dbá na zvoníka ? Svět hluch a slep.
Než provaz vymkne se z umdlené pěsti,
nech srdce strhne se, prorazí leb,
Dombrová, Dombrová!