Chylka s Lyskou do kroku
přes zem sypanou skalami,
Ostravice do skoku
a Smrk s Lysou nad horami:
vichře, duj, bystřino, leť,
pluto, nepsuj práce jeho:
oře Hanys Horehleď,
oře od rána sivého.

Sotva s prahu vykročí,
ostrý vítr ve tvář duje,
metelice do očí
bije, koně oslepuje;
pluta v srpnu s červencem,
sníh jde v červnu, sníh jde v září,
surová máť slezská zem,
na níž Hanys hospodaří.

Skoro ráno hore hleď!
Dýme Smrk, má čapku Lysá?
Stiskne zuby Horehleď,
bědná žeň se zakolísá:
pluta rve se svahu zem,
skála zbude, kobzol hnije,
voda hrčí povalem
a Horehleď z hoře pije.

Znáš-li formu bystřiny?
V létě sotva teče kapkou,
že by synek jediný,
že by zahradil ji čapkou:
však když v mlze zmizí bor,
pluta lije dva měsíce,
strumeně seskočí s hor,
rozlítí se Ostravice.

Vzkypí pyšným hřebenem
na širokém na prostoře,
kde šla cesta, kde stál břem,
jedno je hučící moře.
kamenná hráz povolí,
proud strženým žene plotem,
kdo neprchne z údolí,
ten se loučí se životem.

Břeh tok lítý přeskočí,
vyrve stromy při dubině,
bere vše, co zaskočí,
kozy, krávy, koně, svině,
mosty, lávky dřevěné,
balvany sepjaté dráty,
střechy chalup červené
a kolébky s nemluvňaty.

Plač, pros, na kolenách lež,
Bůh vysoko i daleko.
když už vše nám pobereš,
aspoň bývání nech, řeko:
střecha letí s praskotem,
chalupa se do vln svalí,
surová máť slezská zem,
kruté nebe nad goraly.

Jak los chlopa dopadne,
(před provazem chraň ho, Bože!)
když hladina opadne
a řeka se vrátí v lože?
Sestup, gazdo, v údolí:
kde bystřina hřměla blízko,
včera pole kobzolí,
dnes tůň, grapa, vydralisko.

Když se půda zorala,
klas chudobný z brázdy pojde;
druhdy k hrůze gorala
host ježatý z Karpat dojde:
klas zelený, skrčený,
chvějící se v smrku stíně,
mrazem, plutou šetřený
sežerou divoké svině.

Znáš žeň půdy prokleté?
Když ji kroupy nepotlukou,
snopy děcko tříleté
lehko nese jednou rukou:
jsou jak kytky vázané
z klasů pod modrými zvonci,
jež dá čeleď na Hané
gazdovi při Žatvy konci.

Byl jsi v Hané okolí?
Pláň, jíž rovna málokterá,
slunko pere do polí
od rána až do večera:
horskou žeň - ach, běda mi! -
co z beskydské brázdy vzejde,
zahrazené horami
slunko jen v poledne přejde.

V dávných časech viděl děd
Šance zahrazené drvy,
Ostravice hřměla vpřed
barvená goralů krví.
Do hor, na provazech skot,
utíká dav otrhanců:
nepusť, řeko, středem vod
Kuruce táhnoucí z Šanců!

Časem srdce krvácí:
proč se v horách těžko dýchá,
proč groš vdoví utrácí
vládnoucích ministrů pýcha?
Půda chlopu věrnému
drahá, byl jí dobrým synem;
v prostý rozum nejde mu
zem vydaná za Těšínem.

Když se polských pánů druž
na těšínském kraji zhlídla,
neřídil směr lodi muž,
baby byly u kormidla.
Jiný národ, jiný mrav:
kdo zem vydal s duší malou,
někde v zámku ční nad dav,
jinde pod tarpejskou skalou.

Ne k srdci, ne na žol jsou
bohorovné politice
ti, kdož žijí za Olzou:
všichni chtěli k republice!
Marně hřmí těšínská stráž
podle hesla nepsaného.
Země otců nevydáš,
aniž bratra pokorného!

Když se život nachýlí,
po robotě beze slova
goral ve stín mohyly
tichou, sivou hlavu schová:
v zimě hrob zasype sníh
sáh vysoký, těžký, bílý,
vesnou hučí v peřejích
Ostravice do mohyly.

*

Chylka s Lyskou do kroku
přes stráně chudobné, holé:
zadrž blesk ve vysoku,
Pane, než doorám pole!
Od Frydku jde bouře sem,
do deště se nebe kalí,
surová máť slezská zem,
surový Bůh nad goraly.