Tak leckdy, kdy lehké topasy prší
s topolů v cestu a ve sny mi srší,
tak leckdy se mihnou pobožné řady
s korouhví napřed a dojemným zpěvem.
Cítím svoji víru, ty staříku sivý,
ctím vaši víru, vy děvuchy ze vsi.

Dávno je tomu, tenkrát jsem býval
syneček švarný po cestě jsem zpíval,
korouhev napřed, za ruku otec
vedl mě dolem a vedl mě horem
vedl mě poli a vedl mě borem,
až přišla Hrabyň vysoká Hrabyň
mohutný kostel s Marií Pannou,
poutníkům žehnal pan farář Böhm.

Byli tu z Modré a byli tu z Polské,
byli od Váhu a my od Těšína,
nabit byl kostel, sladkými zory
hleděla na nás Hrabynská Panna,
a před ní kázal pan farář Böhm:
bílé jsem čelo do prachu chýlil,
andělů zástup srdcem mi pílil,
sladkými zory hleděla na mne
Hrabynská Panna, a před ní kázal
pan farář Böhm.

„Čí jsi je, synku?“ - Za ruku vzal mne,
krámy mne vodil, hladil mi vlasy,
Bůh ví, co všecko mi v Hrabyni, koupil
pan farář Böhm.

Dávno je tomu. Z duše mi prchla
víra. Mrak škaredý sedl mi v čelo,
hřích oko zkalil a stáhl mi rty.
Bůh nežije pro mne. Ale když žloutnou
vrby při řece a jabloně dolů se nahnou,
pobožné zástupy na odpust táhnou :
shýbám já čelo, hříšný kříž robím,
jak by se na mne dívala Hrabyň,
na konci Hrabyň, vysoká Hrabyň,
jak by se na mne sladkými zory
dívala Panna, Hrabynská Panna,
a před ní kázal pan farář Böhm,