I

Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialka voní a pomněnka kvete,
kde zvoní cymbál a při tanci husle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples!

Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.

Černým jak noc okem pohleděl jednou
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
horníka šíje jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která se rtů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem.

Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, -
ze skály vyskočil já!

II

Rudým a svislým pod paprskem slunce,
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávka v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvíhají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich kloní se ženy:
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný horníků, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy husle jsem s hřebíku strhl,
na ně jsem zahral.

Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. - Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydách pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.

Před nimi tančí jak David před archou,
jak trhlý chřestýš při píštaly zvuku,
komioký rapsod těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
s Lysé hřib za štít a z kapradí hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém:

Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži,
hraju a zpívám, co kladiva duní
z Vítkovic, z Frydlantů, pod Lipinami.
Kolem jdou bahatci cizí mi víry,
(Bezruči Petře, jak je máš rád!)
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy,
(Bezruči Petře, kdo ubil tvou ves?)
kolem jdou v hedvábí, v atlase dámy,
kolem jdou mužové vážní i mocní,
mocní na Dunaji, ve Zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamenům zpívám a balvanům hraju,
hraju a zpívám - tož dáte mi krejcar?

III

Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.

Ten, který je nahoře, k žití dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co’s vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.

Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?

A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.