Časem špatné verše píšu,
na štěstí mne čtou jen málo,
v polozhaslý plamen dýšu,
třeba se mi panstvo smálo.

Časem tichou píseň zpívám,
odpusťte mi špatnou notu,
černý horník v práci bývám
od soboty po sobotu.

V bouřnou dobu, kdy jez hučí
idejí a fantasie,
jednotvárným tónem zvučí
jedna u mne melodie.

Z lidu mého jeden drak tyl,
jedna pěst mu hrdlo svírá,
a z mých veršů jeden daktyl,
jeden smutek ve svět zírá.

Lehký jamb po Labi skáče,
spondej Hanou, kráčí s klidem,
mne stále daktyl pláče
jako šalmaj pod Beskydem.

Jeden běs můj národ hlídá,
jeden kat mu hlavu sklání,
pod Beskydem jedna bída,
jedno dlouhé umírání.

Časem zní to ve sluch hranou,
jak bych stál nad bratra rovem;
jak kdybych šel Modrou stranou
Hučínem a Benešovem.

Jednou skočnou hrát vám budu.
Snad to bude píseň jiná
marno, už zas smutnou hudu,
protože jsem od Těšína.

V Belgii když Franků despot
s Britem v boj se srazil rudý,
skotský, pluk mřel šavlí vespod,
dudák hrál jim k tomu v dudy.

To jen tak jsem zpíval málo,
to jen tak jsem pěl svým lidem,
by se nám to umíralo
líp za hudby pod Beskydem.