Nad vodou stojíš, hlavu nachýlenou,
list střižen široký, bobule rudé,
daleko lidí.
Tkví motýl na květu, pták zobe plody,
břeh držíš s brslenem, zříš ticho k vodám,
daleko lidí.
Tak časem filosof, tak časem básník,
když kalich vypili, s úsměvem tichým hledí
bok lidí v život.
Kdys bude dobře hlavu navždy k spánku,
bylino sličná potoků a hájů,
bez slova výčitky pod kořeny tvé skrýti,
daleko lidí.