Na hrobech kozáckých, kurhanech, na mohylách,
na stepi široké, kde dobří mládci padli
pod kopím Tatara, Moskala, líté Polsky,
třech katanů svobodné Ukrajiny,
ty stojíš.

Na pláni rozlehlé od Dněpra do Amura,
na mohylách tisíců bezejmenných,
kde dřímou mužové, co přišli od Vltavy,
od Bečvy, Moravy, od Váhu, Ostravice,
tam také stojíš.

A kdyby národ byl, jak ti, co přišli z Rusi
a z rovin francouzských a z šíjí hor italských,
a Praha falešná by byla nevydala
Spiš, Oravu a bratry za Těšínem,
(Čech falešný! - zahřeší chlop těšínský,
zaskřípe Oravan, zakleje gazda spišský)
nad hroby hrdinů, co padli u Těšína,
co polehli tam v roce devatnáctém,
bys kvetla vítězná též.

„Bože, zabij Vuka Brankoviče,“
jenž vydal lid teskný za Těšínem.
Jak prosili, bychom jich drželi,
jak plakali, když jich odloučili!