Já kopu, já pod zemí kopu,
já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu,
pod Polskou Ostravou kopu.
Kahan mi zhasíná, do čela padly
zcuchané vlasy a slepené potem,
octem a žlučí se zalévá oko,
ze žil a z temena lebky se kouří,
zpod nehtů červená lije se krev,
já kopu, já pod zemí kopu,
široké kladivo do štoly vrážím,
na Salmovci kopu,
já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.
Při Godule má žena mrzne a stená,
na klíně hladová robata pláčou,
já kopu, já pod zemí kopu,
srší to ze štoly, srší to z očí,
já v Dombrové kopu, já v Orlové kopu,
na Porembě kopu a pod Lazy kopu.
Nade mnou nad hlavou kopyta duní,
gróf jede dědinou, komtesa ručkou
pohání koně a směje se růžovou tváří.
Já kopu, já motyku zdvihám,
má žena zsinalá do zámku jde,
chleba chce, v prsu když vyschlo jí mléko.
Dobrého srdce jest pán,
z žultého kamene jest jeho zámek,
pod zámkem hučí a láme se Ostravice.
Před branou černé dvě suky se mračí.
Hleď, mé ženě rubíny stékají s ruky –
na co šla do zámku prosit a žebrat?
Roste rež na poli panském pro horníka robu?
Já v Hrušově kopu a v Michalkovicích.
Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch,
až mne raz ze štoly vytáhnou mrtva?