Přes krásné Pole táhly stíny s kopců,
pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,
za nimi Hlubkův syn! U plotu Bystroňova,
(ne toho z rynku - toho pod vrbami! -
jsou cizí si, nech stejné jméno mají)
tvář vyhlíží. A byl bys musl
mít ostré oko, v Hanysově tváři,
vždy nehnuté jako koruna jest sosny,
bys našel cit... Má šumnou dceru Bystroň?
A každý večer - tam či ,tam buď cesta -
jde Hlubkův syn kol Bystroňova gruntu,
jde plavit koně - tam nejbližší chodník -
jde časem v krčmu - stezka ušlapaná -
jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroň?
Tak zpíve skřivan, osika tak šeptá,
rež šumí tak, když vítr běží klasem.
Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?

Zní hudba v krčmě, Bystroňova dcera
jak slična v kole, vlnka na potoce
tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;
sám netančí, děvuchy se mu smějí.

Tři leta prchla, kdy se z vojny vrátil
Bystroňa z rynku syn výmluvný, švarný.
A když zní hudba, spolu jenom tančí
muž ztepilý s Beruškou Bystroňovou.
„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,
že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“

„Můj vyplať díl!“ Chtěl odmlouvati starý,
pozorně hleděl do synova líce,
to mlčelivé jak tvář mrtvého jest:
jak motýl-lišák rubem tmavých křídel
kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,
tak nadarmo bys v snědém tvrdém líci
žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.

Za krásným Polem pět mil dobré cesty
je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek
a deset jochů kamenité půdy.
Mha rolí jde, cigánka rohem boru.
A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.
„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití
za osm zhasne let a co je jeho,
tvým bude potom.“
Skalní stezkou jdeš-li,
jen sivá skála všude na tě zírá,
dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,
a siný útes zardí se jak děvče:
tak blyskla zora oráčovou tváří.

Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,
jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,
své češe koně, v zimě hrčí soustruh,
(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.
Dým spěje z dymky, sivá hoří v sklence,
jde teskný život... čas už zapomenout
minulých let - či těžko zapomenout?

Let přešlo deset tichých, mlčelivých,
kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,
že slamou topí hospodář. Tvář snědá
pobledla jaksi, a postava hrubá
se nachýlila, začal pozdě vstávat,
vyhasla dýmka, sivá odporná jest.
(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)
Je jasno mu, že jeho den se schýlil,
a zdvíhá se, pět mil je Krásné Pole.
Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,
když táhne brázdu po rozmoklé půdě,
kdy pod kopytem prohýbá se země
a praská, jak když tiché srdce puká
pod dívčí nožkou... (Děl jsem pravdu, Hlubku?)

Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden
pod okno staví se a hledí v izbu:
grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou
za stolem sedí - Hlubku, vrať se domů!

Je ticho v izbě; duší zvolna táhne
ten obraz, jenž šel celým žitím jeho.
přesličná dívčí hlava temné pleti,
dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,
a nad mužem se veliká noc sklání,
noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,
noc zapomnění - budiž požehnána!
Je ticho v izbě, hledí na hodiny:
„je třeba ovsa nasypat už koňům...“
A na hodinách zůstal trčet okem.

Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?
Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,
a zanedbán, jen bídná travka klíčí
tam skulinou. Tak asi nedbal,
kdo pod ním leží, o nikoho v žití.
A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:
ten zašlý život, či ta černá země?

*

Jdeš krásným Polem, horkým prachem smývá
ti slunce rty, před širokými vraty
krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá
po cíli cesty, donese ti mléka
děvucha švarná, vysoká, jiskrných zraků.
Burgmigtr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy
je lepá dcera - vzpomeneš jí v žití.