COELEBS MANEBIS!

Čí jsi, ztepilá ty krásko?
Sama chodí, pyšno hledí,
knížky v ruce, na můj pozdrav
nikdy nemá odpovědi;

temné pleti, temných vlasů,
pohled třpyt je hvězdy v šeře,
myšky—nožky, každý pohyb
kmit labutí na jezeře,

Chceš mi být jen beznadějné
lásky smutnou upomínkou?
Jak jmenovat kněžnu svých snů?
Nazvu si tě Labutinkou.

Bor jde vrchem, bílý mlýn jde,
opuštěn na mleče čeká,
plot je rozbit, bokem malba —
dáte se mně napít mléka?

Je ta kráska vaší dcerou?
Pěkná — ale nemá věna ...
Je to moje Labutinka,
chcete ... bude moje žena?

Dáme rádi. Počkal by pán?
Ještě mláda, útlá v boku ...
Budu čekat na svou ženu
jako Jakub deset roků!

Na dva roky musím v dálku,
počkáš, budoucí má žínko?
Vrať se v město, uč se vařit,
budeš věrna, Labutinko?

Vrátil jsem se. Bůh stůj při mně!
Městem letí hrozná zmínka:
Každému, kdo chce ji míti,
patří tvoje Labutinka!

Lžeš! — Jdi večer na Vrch Žlutý,
kam nevěstky v létě chodí,
najdeš tam svou Labutinku,
jak si ji tam kdo chce vodí.

V zimě zase... Do hrobu dost
bolesti jest — nemluv dále!
Labutinko, kudy chodíš,
šlapeš po mém srdci stále.

Nesuď ženy! Kdož bez hříchu,
nechť kamením na tě háže...
Srdce chce ti odpustiti,
však čest domu jinak káže.

Sám dožiju. Bez tvé lásky
jak ten život dlouho trvá,
Labutinko, Labutinko,
Labutinko černobrvá!