Na podkopané na nivě,
v té zemi plné sazí,
(a milované vášnivě!)
tam leží naše Lazy:
píšťaly ostré hvízdají,
komíny nebe mhouří,
vysoké pece dýmají,
jak černý les před bouří.

Moravská škola skonává,
Poláci nám ji vzali,
moravská dávná zástava
se s cimbuří nám svalí,
vrah do hradu se dobývá,
než do prachu nás srazí,
křik zoufalý se ozývá.
Kdo zachrání nám Lazy?

Hrot ostrý míří nám do plec,
boj lítý v tvrzi zuří,
chlop Křistek, věrný Moravec,
vystoupí na cimbuří;
a než se šiky unaví,
než neodrazí ránu,
chlop Křistek školu postaví
moravskou murovanú!

Tam zlaté klasy nezrají,
kde uhelné jsou jámy,
rolnické grunty klesají
do Molochovy tlamy,
však kdyby siných do nebes
komíny měly růsti,
chlop Křistek, bitý Moravec,
on Lazů nepopustí.

Za předků stojí svatou věc,
za otců práva čistá,
chlop Křistek, pevný Moravec
a neuhýbá s místa,
nech nepřítel luk napíná,
nech Dombrová jde v zkázu,
nech Datyň, Suchá, Karviná,
on nepopustí Lazů!