V soutěskách Thermopyl vstříc hledě záhubě jisté,
- barbarů v půlkruhu postoupil tém, -
zezadu zaskočen zrádcem,
stál Leonidas.
Před cimbuřím Těšína, na břehu Olzy
stojím já.
Sto sudlic, sto mečů sahá mi k hrudi,
tisíce číhavých očí jak pochodně svítí,
krev teče mi z čela, krev teče mi z očí,
krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou,
nohy mi klouzají v červeném moři,
na ruce prší červená Niagara,
stojí tu v ohromném lánu vlčího máku;
stoupá to rudý dým od země k nebi,
či spustila obloha červenou záclonu k zemi?
Všecko je červené. Helmu jsem přes oči stáhl,
rudé jsou oštěpy, rudé jsou meče,
na rudých komoních vzadu pět jezdců -
znám já vás, hrabata, znám já vás, knížata, znám,
hleďte a Xerxes, v šarlatě Xerxes! -
Co šepce to komonstvu, co zdvíhají se země,
co zvoní, co chřestí, co zní mi to v sluch?
Bůh tebe zatrať, chceš zas jít přes Bospor!?

Zezadu na nohách přeťali šlachy -
vzpomněli Poláci na punský vzor -
rudý mne pohladil anděl, štít z ruky do země padá,
já stojím před Těšínem,
probodnutými boky o Gigulu opřen,
jak zákony kázaly mně.