Tak je ti protivný té mluvy zvuk,
horší nad ni není žádné?
Lem tvého roucha sto pozvedá ruk,
sto rabů do noh ti padne.
Kněze, jenž naší by modlil se řečí,
rektora, jenž by jí učil v tvém zboží,
vyženeš ze vsi: ví Bůh, že jsi větší
v záští než plamenný nepřítel Boží,
mapkýzi Géro!

Až tam za hranicí najímáš vrahy,
kypící pýchou a hořící žlučí.
Sám řekneš: Mně je ten národ tak drahý
jak jiný: jméno a rod za to ručí.
Ve jménu Božím kdys křižáci koly
tak jednou zem naši zbarvili krví.
V rachotu bubnů, na červeném poli,
dá Bůh, že ti v uzdu kdys padnu já prvý,
markýzi Géro!

Tak se ti líbí ti za řekou muži,
tak blaze v jich středu, markýzi, je ti?
Znají jen věnce plést z trnových růží,
znají jen můj národ ubíjeti.

Pro nás švih bičem a konopnou šnuru,
knížecí úsměv jen pro ně, jen pro ně :
v požáru, v dýmu,až zdvihnem se vzhůru,
dá Bůh, že tě jedenkrát strhneme s koně,
markýzi Géro!