(K OTEVŘENÍ NOVÉ ŠKOLY 1936)


Zíráš na mne, cizí larvo,
z rysů čistých, v známém líci,
kam jsi šla, moravská barvo,
před sto lety Melč krášlící?

Melč byl centrem moravských vsí,
všecky hudly naši notu;
držely se ve sousedství
jako kury při kokotu.

Byl tu raz náš kmen v bezpečí
a horala jeho svíce;
mluvil Radkov naší řečí,
Lublice i Moravice.

Směl se na mne, zem opavská,
ač můj věk už nepobízí:
vystup ven, barvo moravská,
z nanesené malty cizí.

Vrať se zas jak píseň plesná,
když ju při veselu hrajú,
vrať se, jak se vrací vesna
s vlaštovkami z cizích krajů.

Vsi, nech dnes zcizená všecka,
melecká’s pro naši třídu:
nikdy melčská - choť německá -
jak dí korektoři lidu!

Dí mláď z Melče: Lege dar, wo
mahrisch Blut hier - vielleicht geh ich...
Promluv k nim, moravská barvo,
rodovými jmény jejich!

Zaseto je dobré sémě,
zapuštěn pluh v úhor holý,
vstala ven z urvané země
pyšná tvrz moravské školy.

Nech vše hučí starou řečí,
rzání koní, zvonek kravský;
bude země slezská větší,
bohatší o Melč moravský!