Na Landeku v Rotschilda smrkových lesích
to poháry zvoní a sní se o plesích,
tam život jak bzučení dalekých zní os,
sem táhne se Ostrava, Hrušov i Přívoz,
sem z Lipiny, z Bašky a z Místka i z Frydku,
kdo naším je vrahem, jak roj táhne skřítků,
zde dýchá se lépe, zde není svět úzký,
dvé orlů se líbe, ten z Beskyd a pruský.

Pod Landekem, cinkot kde pohárů hřímá,
to Ostrava kypí a hučí a dýmá,
tam ve vlhkých štolách, co podbity koly,
my na boku ležíme, tešeme v doly,
a kahany zapjaté svítí do tmy.
Až do štoly pýcha při pohárech zvoní
- (smět sekerou na ni a motykou po ní) -
tak nad zemí oni a pod zemí my.

Pod Lipinou, v Bašce, kde do noci září
vysoké pece, kov žárný se vaří,
kde ve rty a v oči nám ohně se vpily,
jak zlobivé zmije se nadmuly žíly,
kde holá jsou prsa a holé jsou údy,
my zaliti potem v kov bušíme rudý;
když překypí ocel, pod ohnivou ranou
chlop vydychl v posled - a stranou s ním, stranou-
máš za jeden život hned životy čtyry,
když v beskydské chýši krb vyhasne sirý...
Však v paláci panském to sladce se sní,
tak ve chládku oni a v plameni my.

Jsme v horách, tož k žití jsou dány ty hory,
jsme v lesích, tož ,k žití jsou jenom ty bory,
tak Boží je zákon, jejž cítil by v duši,
kdo trochu má studu: jsou pánové hluší?
Nám pobrali školy, nám pobrali chrámy,
řeč cizí a surová fičí nad námi,
jdou z Modré a z Polské a z dunajské strany
jak kobylek davy na chudobné lány,
a každý nás do tváře udeřit smí,
jsou pánové oni a rabové my.

Až jednou, ach jednou, den odplaty vzejde:
kdy ohnivý chamsin přes Ostravu přejde,
až sazemi černí a plameny žlutí
se zvedneme z dolů, se zvedneme z hutí,
se zdvihneme v dlouhém a jediném muru,
my z Pětvalda, z Hrušova zdvihnem se vzhůru,
- (Bůh s námi půjde jak s korouhví Burů) -
až Ostrava zahoří pochodní rudou
a polehnou, polehnou těšínskou půdou
tož v své krvi oni a v jich krvi my!