Neronova magistra potkal mne osud.
Umdlenou šíjí o sosnu jsem opřen,
obě dvě ruce mi do pasu padly,
kouří se, utíká poskokem krev z nich,
mech Lysé hory ji pije a pije,
mlčky ke mně hledí Sir-markýz Gero.

Oči mi lámou se, mha jde před nimi,
dozadu s ramenou klesá mi hlava,
chladný pot z bledého vyskočil čela,
boky se chvělí jak střelené srdce,
schyluje den se a noc po mně sahá,
úsměv jde pyšným rtem markýze Gera.

Tak byl můj osud. Má ojčizno, sbohem,
sbohem bud’, Ostravo, hory mé, sbohem,
sbohem, vy nevěrné Vítkovice,
sbohem, ty divoká Ostravice,
sbohem, vy bory, mé dědiny, sbohem,
sbohem buď, vítězi markýzi Gero.