Ten ráz na pravdu jsem neudeřil :
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na racu skládal elegie.

Z Polské příjde žid k nám pod Beskydem,
za pět roků ves má - napřed víme -,
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.

V němé zlosti zaskřípeme zuby.
děvče, muže, dědinu žid skoupí;
a kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?

Jedna spřež a přece názor měním :
osud smýkl jím, jak kosa klasem;
už tak bývá. S Božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce ta časem.

Tak přemýšlím a je závěr blízký.
když tak pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.

Když od města dolů půjdeš, k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem ,
dej mu krejcar, zahodí jej v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.

Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.

V zimní noci šel jsem k městu němý.
Bůh mne.....!? Kdo si na milníku hoví?
(deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.

Čekáš, až tě zítra chodec sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!

Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
nech se na ní suší, si pohoví
ten, jehož jsem našel na silnici:
tož host vzácný, Mojšl papírový.

Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky:
co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem, se nejspíš kontušovky.

Vypij, Mojšle, jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Beskydech.

Ostrá jest, jak zuby horské pily,
zatřes jí a perla, k vrchu vyjde,
jasná, že by, bozi sami pili,
Mojšle, pij, ach, drž krok se mnou, žide!

Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá;
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití? .

„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím - pán se nevysměje.

Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak, vy, pane, jak s ní naložíte“

Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, - dým jsem pustil z smotku; -
měl jsem děvče rád ... jinému přednost dala,
a dva roky, žide, pil jsem vodku.

Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí,
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.

„Tož já, pane ... tož já ... “a juž ústil
do kelíška hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil -
homerský smích zazněl ode stolů.

„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“

Lépe brkem brousil žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a ba po silnici.

„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až do rána,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snesl cedry jí s Libana.“

Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v červnu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.

„Patří tam. A jednou ... jednou ... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí ?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.

Nevěstko, již mít kdo chtějí, mohou!
Čepel padla v lebku ranou hromu:
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.

Déle žils - víš, jak se věci dějí :
listem břem, Bůh temným mluví hromem;
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.

„Vítr zadul, odnesl to psaní;
sběhli se a odvlekli mne z domu :
zabil věrnou nevinnou svou paní -
zbláznil se - dodali moudří k tomu..

Tichý blázen! - Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“

Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.

Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.

Tomu na týl lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene -
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!