Osmahlý s tuhou hrudou zápolí,
za loňské klasy splácí jí dluh;
Jde - skřivan nad ním - dlouhém po poli
a rukou takou obrací pluh.

Pot - vlastní je pole - rysem jde snědým,
třesk kosy letní zvoní mu v sluch.
Jde volným krokem za koněm hnědým
a rukou těžkou obrací pluh.

Půl dne naň hledět, půl dne jsem s to něm,
z rozpuklé brázdy volný ssát vzduch.
Smět jít za hnědým po poli koněm,
smět rukou těžkou obracet pluh!

V městě kdo srdce serval na poli,
k svaté se práci nehodí druh:
nejdi za hnědým koněm po poli,
nech ticho ležet blýskavý pluh.

Vzpomínám: Opa... břehy s topoly...
do mostu sivých spěl polí pruh:
tam šel před lety děd můj po poli
a rukou těžkou obracel pluh.

Smím věřit lidem určeným oněm,
co praví: „žití vrací se v kruh“:
půjdu též jednou za hnědým koněm,
nad čelem slunce, pod rukou pluh?