Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského.
Bez dýmu žila jsem let dlouhých na tisíce,
van ostrý letěl v důl s hřebene kopce mého
a čistá, průhledná šuměla Ostravice.

V mé sešli hlubiny, lampy světlé za pasem,
žil černých našli směs, co nitrem mým se vinou,
dým nebe zahalil, kam věky hleděla jsem
a pece vysoké se zdvihly nad Lucinou.

„Když kraj se proměnil, zvuk změňme jména Tvého,“
dí Tvoji konšelé ze západu k posledku.
Jsem Polská Ostrava národa moravského!
Přibylec lhostejný jen mění jména předků !

Přibylec nadutý národa jazyk psuje:
on švarné Lucině sází háček na hlavu,
on nezná Karviné, on Karvín ji jmenuje
a gminu Dombrovu on křestí na Doubravu.

Učenec kožený, jemuž je život cizí,
ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu,
na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí,
falešné hranice a nadává nám Lachů.

Moravský národe, nedej mi jména bráti!
Řeč sladká těšínská znět bude sladký hlasem,
až vtáhneš v radnici, až TY tam budeš státi,
mé jméno vrátíš mi, co věky nosila jsem.