My umíráme na severu
a já dědiny počítám,
co jako staré vrby v šeru
mi svítí, nežli klesnou tam,
kam pád jich vzácní páni řídí,
smích na rtech, v ruce lilii,
a jeden víc nás nenávidí
a jeden víc nás ubíjí.

Zrak zavřel jsem tam při půlnoci
jak maska smrti zakrytá;
kdo huláká do slezské noci:
jest Praha vaše záštita!?
Své bídné mluvě práva k žití
si nekoupím za trojníky.
nás česká pýcha nenasytí
a při Vltavě pomníky.

Na slezské zemi není Boha:
a zábava za zábavou
tam utíká, kde tančí noha
té Maryny nad Vltavou;
jen když nás osud Čechy zove,
nech po dědinách pohynem,
ty dámy a ti Sokolové,
ti křepčí pyšným Žofínem.

Když svitne světlo v české hlavě,
nám časem pošlou desítku,
a není co číst na Ostravě
a není školy ve Frydku.
Jak nás ta spřež tam dáví všecky,
to volá, křičí do nebe.
Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?
Marš - ten si nechte pro sebe!

Mru na německé kovadlině
a Polák na ni udeří,
kdekdo se zubí při Těšíně,
mám plakat u vás u dveří?
Ret tich buď, srdce bez úderu,
nech neslyší nás tam či tam,
my umíráme na severu
a já dědiny počítám.