Když Domitian stál pod sluncem Dáků
hor transsylvanských v patě, synům země
pod ztrátou hrdla ctít jej bylo bohem.
Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili,
tož stařík, synek, muž. A měli tmavé vlasy,
jak lesní zvonky tmavomodré oči,
pleť osmahlou. - „Co slova Caesarova
jste nedbali ?“ - Náš bůh je, Pane, slunce.
„Jsem synem slunce.“ Zůstali tři němi,
a v očích čítal Caesar pohrdání.
„Váš kmen?“ - Z těch sluncem oblévaných
a strmých hor jsme, - je nás sedm tisíc.
„Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc
mi pobijete, kámen na kameni
a duše na duši nech nezůstane.“
A téže noci
krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce,
kdy splnila se vůle Caesarova.

Dva roky potom
jel Caesar v nosítkách přes most a Tiber.
Oko baziliščí
zří mladou ženu, nech tvář zakrývala,
tmavými vlasy probleskly dvě oči,
tak tmavomodré jako lesní zvonky.
„Čí jsi?“ Žoldnéře Septimia žena.
„Tys dcera Dáků?“ - Řekl jsi, ó Pane!
„Muž tebe ušetřil?“ - Když mečem máchl,
jsem řekla, Pane, u kolenou jeho:
kdo mne zabije, zabije Caesara.
Jsem kněžka-vědma. - Věrný svému králi...
„Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči,
tvé tmavé vlasy, prolhaná tvá ústa.
Jich svažte k sobě, vrzte do hlubiny.“

Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou
to blesklo modrem, jak když zatřpytí se
ve zvadlém listí v podzim pod kořeny
- rád na ně hledíš - tmavé lesní zvonky;
meč zazvonil a tůň se utišila.
A ten sám večer
když těžkou hlavu nad falernským vínem
nachýlil Caesar, bručel nad pohárem:
Jsem Diem dnes, když Caesara jsem zabil.

Za patnácte roků
stál bratr Septimiův chorý stářím
nad Tiberem a řekl vojínovi:
Zde s toho mostu
tvou matku, otce svrhl Imperator,
když povraždil kmen její nad Dunajem.
A téže noci
byl zabit Caesar vojínem své stráže,
jak suchým Tacit poznamenal perem.