Ví Bůh, že ten ráz dobrý král byl k lidu:
svezeny stohy, sedí zrno v zemi,
zoráno pole, teraz doba přišla,
kdy možno porazit nepřítele.

Bílý Sviadnov nad zelenou vodou,
Buzek-Rduch se loučí s mladou ženou.
Ví, že země zase zrno vrátí,
ví, že koňům dobře na maštali,
pluh že drží - ale těžko bude,
těžko nechat samu ženu mladou.
„Dokud slunce, dokud voda teče,
dokud vrby pod našimi okny,
dokud rež i žito kosit budem,
dotud věrná, dotud tebe čekám.“

Noc je dlouhá, zora nad horami,
těžká cesta, zpod obvazku teče,
hoří hlava, tam juž hledí Sviadnov,
spíchej, Buzku, když už třeba zhasnout,
doma buď tak, podat ruku ženě.

Hledí v okno, mladá žena dříme,
úsměv rtem jde, parobek spí vedle,
Buzek-Rduch se horké hlavy chytá.
Padá obvaz, krev zalévá oči,
po zpátku se s břehu v řeku kácí,
držte vrby, čeká Ostravice:
(Pole bereš, vezmi také gazdu.)

Hoří slunce, břeh rve Ostravice,
vrby brání, země žito nese,
s parobkem se líbe mladá žena.