Byl jsem já jednou také mlád?
Ta otázka zní v duši tichá:
vím, motýle jsem v sbírku klad,
to byla největší má pýcha.
Host přišlý vždy byl viděn rád,
tak v dětských očích bylo čísti:
při velkých nezdržuj se snad
a podivuj se mé kořisti!

Tu viz, tu hleď, nač plýtvat slovy?
Ten s ostruhami do piky
je otakárek fenyklový,
podpírán dvěma špendlíky.
Zde vedle jeho bratr bílý
(na jedné louce spolu žili)
jest otakárek veliký.

A tu je krásný admirál,
jak rudou, tmavou barvou svítí!
(Však ten mne nové gatě stál,
na strom jsem za ním vylezal,
co za něho jsem dostal bití!)

Španělský plášť!¹ Zda viděl jsi kdy
let krásnější, barvy pyšnější
než vlastní mu? Ach, nikdy, nikdy!
Zde barvoměnka! Ukonejší
tvou touhu jeden exemplár?
Tu dvě, tu tři! Buď lovu zdar!

A v koutě zde: co vidíme tu?
To pestrokřídlec podražcový,²
ten pluje jako šipka v letu:
kdo radost mou slovy vypoví?
Sty barvami křidélko hraje,
se třpytí jak pohádka živá,
ten miluje teplejší kraje,
na Žlutém kopci v Brně bývá.

Zde lišáci,³ zde volské oko,⁴
zde pestrý okáč, bílé c,
ty noř se se mnou přehluboko
do vzácnosti mé krabice!
A mury teď v pořádku jakém!
Zde velký vládne smrtihlav,
na zádech se svým přísným znakem,
a kol minorum deûm dav!
Kořist snesená z lesů, z luhů,
pryšcový lišaj⁵ – radost mám! –
zde paví oka všech tří druhů
a šeříkový lišaj⁶ tam!

I stužkonosky rudé obě
i žlutá těžko chycená
i přástevníci sbírce k zdobě...
Mezera! – Co ta znamená?

Ach! – Časem mezi námi stál
student z vysokých škol německý,
k němu se zbožně upíral
náš pohled nesmělý a dětský.
Neznámé druhy určoval,
plul v učenosti ne včerejší,
na otázku odpověď dal:
který je motýl nejvzácnější?

Jej nemáte, najdete stěží:
to stužkonoska modrá⁷ jest,
ta ráda na jasanech leží,
však leta ujdou, nežli lest
či námaha ji ukořistí.
To pravím vám, tím buďte jisti!

A od té doby žila v nás
nesmírná touha naší pouti:
mět stužkonosku modrou ráz,
smět jedenkrát ji zachytnouti!
I prázdné místo nechali
my v sbírce pro cíl mladé touhy,
však té kořisti nevzali,
jak šel a hřměl ten život dlouhý!

***

Byl srpen v roku třicátém,
v dnech posledních toho měsíce,
let šedesát tři prožil jsem,
šuměla Brankou Moravice.
Den čistý modré nebe má
a slunko hřálo půdu do dna,
ač vesny ni leta nemá
má surová teskná zem rodná.

Ztepilý jasan nad vodou,
tak vysoký, že nedostanu
ni do čtvrť kmene rukou svou,
a sivý motýl na jasanu!...
Ach, vím, kdo jsi!
‎A zlehounka
odsunu křídlo steblem polním:
páska modrá jak pomněnka
mi zasvitla na křídle dolním!

***

Svá dětská leta viděl jsem,
plynula s nimi Opavice,
třesk číší v Praze slyšel jsem
i v Místku podle Ostravice,
stesk bezejmenný nosil jsem
brněnským krajem na své šíji,
života hoře zalil jsem
nádhernou révou nade Dyjí,
surové ruce postih jsem,
jak beskydský lid ve tvář bijí,
lucernu rudou nazdvih jsem,
bych zachytil zem v agonii,
krvavé moře zažil jsem
i srdce železná a ztvrdlá,
i provaz krutý cítil jsem,
jak se mi točil kolem hrdla,
vlast rozpůlenou viděl jsem,
ale ne zlou pravicí vraha,
než lhostejností, ústupem,
jak vládnoucí to umí Praha,
i slezské chyše zhaslý dým
v otrocké byrokratů snaze,
by země dávným jmenem svým
čin zlý nevzpomínala Praze,
dělníky viděl bez roboty,
bez groše smutně cestou jdoucí,
stran vůdce, ministry, faloty,⁸
z trojího žoldu bohatnoucí,
drobné rolníčky tříti bídu,
vdovy s sirotky bez haléře,
vládnoucí spasitele lidu
se sluniti na Rivieře,
dým, mlhu, slzy s úsměvem,
lán lnu v Chuchelné modravého:
i stužkonosku viděl jsem
v jeseni pozdní žití svého.


Branka 22./VIII. 1930.