Vlas do dnes černý stará paní má
a svěží šíj jak dívka ve květu –
však žalné roky hledí očima,
v nichž lesk chví vybledlého sametu.

Na rtech má úsměv, úsměv podzima,
ten tklivý, lehký zbytek po létu –
však chvilkou zachví tahy jejíma
i hořký stín – jen zachví – však je tu. –

A stará paní dvakrát za měsíc
mi pošle aršík svého švabachu,
kde o mou ženu tone ve strachu.

U kamen sedí za těch metelic
ve staré židle měkkém lenochu,
čte Jiráska a plete punčochu...