Hle, doby pohnuté! Tak rázně, rapidně
čas dlouho neřádil už v společnosti lidské;
řad pánů velikých v hrob hází nevlídně
a smetá ministry a strany politické,

v rum tříští mnoho pravd, jež stály solidně,
na charakterů pár vrh’ světlo prosaické,
fouk’ v bublinky mých snů, jež praskly prabídně,
a nechá střízlivět poety idyllické –

On s hlavou skloněnou se dlouho hnal as vpřed
a ztrnul, když pak v ráz kol sebe upřel hled:
Co vlekl ballastů, jež dávno dozrály! –

I hodil do škarp je a stanul kratince...
teď letí spěšně zas k zastávce do dáli,
kde choré století pracuje k hodince...