pro mou „neznámou ctitelku“.


Ó máte pravdu: ironií jen
je celé naše zemské živobytí;
my štěstí chcem’ a ono je to sen,
my chceme klid a máme vlnobití.

Ó máte pravdu: náš duch utvořen
už tak, že z růží vždy jen trny cítí
a rozoumek jen, pěkně obmezen,
mní, že zde možno jenom růže vzíti.

A v opak zas – i v tom snad pravdu máte –
čím větší duch, tím cítí hrozněji,
jak bolí tato dissonance rmutná –

ach, theorie od vás, dítě zlaté,
zní pěkně tak – však věřte raději,
že v praxi po čertech to hořce chutná.