Buď zdráva, noci hluboká a tmavá,
tys největší dar, daný v žití nám!
Tvůj mír hned padne, když den dokonává
kdes v rudé mze, až k srdce hlubinám;

Pak zář tvých hvězd nám chvilku snění dává
a stiší klidem, který sídlí tam,
pak, prochví-li nás lásky chvíle žhavá,
jsme vděčni jí – ta nemůže být’ klam.

Pak skanou na nás upomínky rojem,
jsou bez trpkosti, marných rozželení,
a je v nich vůně, je v nich odpuštění.

A v posled znaveným nám žití bojem
na hodin pár dáš tělem, duší vlát
to, co nám věčně smrť dá jedenkrát...