Rád v kamna zřím, když uhel řeřavý
tam tiše plá jak zlata žhavá směs,
a mám ten pocit teskný, dumavý,
jak při západu hledět do nebes.

A jak bych zvolna cítil u hlavy
dech známý – – kdys mne blažíval a kdes –
ach, to jsou žen těch známých postavy,
ty vlasy jako tenkrát voní dnes...

Ó přivřené vy oči milující,
ó ramena tak marně rozpínaná,
a srdce dobrá a tak zašlapaná,

jste zde a zříte v hruď mou zoufající
a bez výčitek ruce spínáte
a lítostivě hlavou kýváte...