Co platno vše... Jen vlnobití
trud, hořkosť a zmar konečný...
a nad vším ční ten problem žití
jak sfinga, netvor báječný...

Blah ještě, kdo moh’ kolem jíti
k všem záhadám těm netečný
a s klidem spát a jíst a píti
a pak v sen klesnout pověčný!

Ten nešťasten, kdo všel s ní v sázku
a k hádance té sklonil líc –
dal netvoru své jaro, lásku,

pel života i krev svých žil,
své lepší „já“ v ní pohrobil –
a jako dříve neví nic...