Ach láska, láska... Během mladých roků
čet’, psal jsem o ní verše nadšené –
eh, člověk mnoho pohřbí v žití toku,
než jasně prozří oči zmámené...

Hlas jímavý má, tváře ruměnné,
chod lehounký, je elastických boků,
musselín bílý vlá jí s ramene –
a kuplířkou je s nevinností v oku.

Dva lidi svede, do duší jim sází
hlouposti, bol a jaro s poesií,
vede je na bál, v park i husté mlází,

najde jim místo, kde se hezky skryjí –
na Vášeň, sestru, křikne: “Pojď ty sem!” –
a poroučí se s pěkným pukrlem...