Sonet:

Poeto, já jsem viděl z dáli,
jak v této zimě mrazivé
ten život drsný, neurvalý
ti slední květy z duše rve,

jak každý po zemi se válí,
jak po nich šlapou nohy tvé –
nuž, já je vložím v herbář malý
do těchto bílých listů zde...

Já:
Bez barvy, vůně, bez svěžesti –
čím mohou koho zvábiti?

Sonet:

Ti, jimž čas orval ratolesti,

snad přec tu vůni vycítí
i svěžesť, kterou mívaly,
když ještě v duši zkvítaly...