(Příteli Emilu Princovi.)


Můj hochu, člověk rychle šosatí;
hleď, i svým veršům nějak s bohem dávám,
je směšno mi už rýmy chytati
a těžko v sloku vpříst, čím v duši plávám.

Já leccos utrh’ žití souratí,
já leckams – eh, zas dojemným se stávám;
co jiní píší, líp je čítati,
čtu, pochválím i rád se z duše smávám.

Když vítr venku dere sněžné peří,
číst milo verše v teple po večeři
a odfukovat tabákový dým –

a finty na čtenáře nalézat,
jichž člověk užíval sám kdys tak rád,
a úsměvem se usmát augurským...